Ačíp, Kárůč a čulíz
Ačíp a Kárůč se jednoho dne rozhodli, že se vydají na neobvyklou výpravu do neznámých hor, kde žije bájný pták Kokrdán. Tento pták je proslulý tím, že jeho trus obsahuje vzácnou surovinu nazývanou čulíz.
Čulíz sice nemá nijak lákavou chuť, ale skrývá v sobě magické vlastnosti. Každý, kdo ho sní, si může splnit jedno přání. Ovšem najít Kokrdána je velmi náročné, protože hnízdí vysoko na skrytých vrcholech a je střežen ochránci hor.
Když se Ačíp a Kárůč konečně odhodlali k výpravě, byl chladný podzimní den. Přes hustou mlhu zahalující jejich rodnou vesnici se jim z lesů a luk plížil chlad. Hory na obzoru byly zahaleny do mlžného závoje, který se neprodyšně vinul kolem skalních štítů jako mohutná ochranná bariéra. Tyto hory, zvané Šeptající vrchy, byly opředené řadou legend a pověstí. Jen málokdo z lidí se odvážil vkročit do těchto divokých končin.
"Jsi si jistá, že to zvládneme?" zeptal se Kárůč a vážně se zahleděl na svou společnici. Byla to žena drobné postavy, s dlouhými černými vlasy a jiskřícíma očima, ve kterých se zračila odvaha, ale také odhodlání. Teď, když stáli na prahu neznámého dobrodružství, se ho zmocňoval zvláštní pocit nejistoty.
"Musíme to zkusit," odpověděla Ačíp, její hlas byl tichý a rozhodný zároveň. "Čekali jsme na tuto chvíli celý život. Čulíz nám může splnit naše sny, můžeme tím změnit osud nás všech."
Jejich rozhodnutí bylo nezvratné, a tak se začali připravovat. Vzali si do svých plátěných torn s sebou jen to nejnutnější – sušené maso, několik lahví s vodou a starou mapu, kterou jim před lety daroval podivínský stařec z vesnice. Říkalo se, že sám kdysi pronikl až k úpatí Šeptajících vrchů a spatřil stín Kokrdána vysoko v oblacích. Když jim mapu předával, varoval je: "Nebuďte lehkomyslní. Ochránci hor nejsou jen příběhem k zastrašení malých dětí. Jsou to bytosti silné a nemilosrdné, které střeží tajemství hor lépe než kterýkoliv člověk."
A tak, s těžkými kroky a ještě těžšími myšlenkami, vyrazili. Cesta vedla přes hustý les, kde byly stromy tak vysoké, že jejich koruny mizely v mlze. Obloha byla zatažená a v korunách stromů se ozývalo zlověstné houkání. Zdálo se, že i příroda je proti nim. Po několika hodinách úmorné chůze se les začal ředit a oni dorazili k úpatí první hory. Před nimi se tyčily ohromné skalní stěny, na kterých byly vyryty podivné znaky.
"To je znamení strážců," zašeptal Kárůč a jeho hlas se rozléhal v tichu. "Odtud dál musíme být opatrní."
Každý jejich krok se teď zdál jako malý výkřik do ticha. Postupovali pomalu, s očima upřenýma do stran, připraveni na cokoliv. Zanedlouho zaslechli podivný zvuk. Byl to hluboký, vrčivý tón, jako by z hloubi země vycházelo varování. Z křovin před nimi náhle vyrazilo stvoření, které na první pohled vypadalo jako vlk, ale mělo srst plnou světélkujících znaků a oči planoucí zelenou září.
"Strážce hor," vydechla Ačíp a rychle vytáhla z torny kus sušeného masa, který hodila k nohám zvířete. Strážce se na ni upřeně díval, nehnul se ani o píď. Pak, aniž by se pohnul, začal vydávat zvuk připomínající smích. Smích, který zněl jako ozvěna temných lesů a vzdálených hor.
"Proč přicházíte? Odpovězte a nezalžete," promluvil hlasem, který jako by vycházel z jeho samého nitra.
Ačíp a Kárůč se na sebe podívali a v tu chvíli věděli, že cesty zpět už není. "Hledáme Kokrdána," odpověděla Ačíp odhodlaně. "Potřebujeme čulíz. Je to pro naši vesnici."
Strážce se napřímil a na okamžik se zdálo, že celý prostor kolem nich potemněl. "Pokud chcete najít Kokrdána, musíte podstoupit zkoušky hor. Zkoušky, které prověří vaši odvahu, chytrost a čistotu srdce. Připravte se, neboť od této chvíle každý váš krok bude zkouškou vašeho odhodlání."
A tím to začalo. Prošli nebezpečným bludištěm ledových jeskyní, kde jejich dech tuhl ve vzduchu jako krystaly a cesta vedla přes mosty z ledu tenčího než pergamen. Bojovali s iluzemi, které jim ukazovaly jejich největší strachy a touhy, až se zdálo, že jim zešílí mysl. Ale nezlomili se.
Po nekonečných hodinách strávených v temnotě a tichu se zastavili na kraji úzké stezky vedoucí na samotný vrchol jedné z nejvyšších hor. Před nimi, zahaleno v mlze, se skrývalo neznámé tajemství. Ještě zbývalo mnoho překážek, než by se mohli vůbec přiblížit k místu, kde se hnízdo Kokrdána nacházelo.
Byli tak blízko, ale cítili, že každý další krok bude prověřen zkouškami, jaké si ani nedokázali představit. Dokážou překonat všechna nebezpečí a objevit bájného ptáka? Cesta ještě neskončila a každý jejich pohyb teď mohl rozhodnout o úspěchu či neúspěchu celé výpravy...
Kapitola 1: Setkání s legendou
Ačíp a Kárůč po dlouhých dnech putování konečně dorazili do údolí, o kterém se říká, že je domovem Kokrdána. Prošli hlubokými lesy, překonali zrádné průsmyky a úzké stezky, které se vinuly kolem strmých skalních stěn. Jejich cesta byla vyčerpávající, ale jejich odhodlání zůstávalo nezlomné. S sebou měli starou mapu, kterou jim kdysi předal podivínský stařec z jejich vesnice. Mapa byla již potrhaná a místy nečitelná, ale stále jasně ukazovala směr k místu, kde by se mohlo nacházet hnízdo bájného ptáka. Každý krok v tomto neprobádaném území byl riskantní, ale obklopeni přírodou, která se zdála být tajemně tichá a klidná, se Ačíp a Kárůč odvážně vydali vpřed.
Když dorazili k úpatí mohutné hory, která se tyčila nad údolím jako strážce pradávného tajemství, zastavili se. V jejich cestě stála dřevěná chatrč, téměř skrytá mezi hustým porostem. Z ní vyšel stařec, jehož bílé vousy sahaly až k zemi a jeho oči byly pronikavé a bystré, jako by viděly do jejich nitra.
„Hledáte Kokrdána,“ pronesl muž tichým, ale pevným hlasem, jako by o nich věděl již dávno. Ačíp a Kárůč jen přikývli. Stařec je dlouze zkoumal a poté s klidným výrazem pokračoval: „Mnozí přišli před vámi, ale málokdo se dostal daleko. Než vyrazíte dál, musíte pochopit, že cesta k hnízdu Kokrdána není jen fyzicky náročná. Je to zkouška, která prověří vaši duši.“
„Kokrdán vás nepustí blízko, pokud nejste čistí na duchu,“ varoval mudrc. Jeho hlas zněl jako šepot lesa, který se prolínal s větrem, jenž se proháněl skrze stromy. „Jen ti, kdož mají srdce zbavené strachu a chamtivosti, mohou jeho hnízdo spatřit. Vy dva budete muset čelit svým největším slabostem a obavám. Jen pokud projdete touto zkouškou, může se vám podařit ptáka najít.“
Ačíp se podívala na Kárůče. V jejích očích byla směs odhodlání a obav. „Co nás čeká? Jak poznáme, že jsme dostatečně čistí na duchu?“ zeptala se.
Stařec se mírně usmál a lehce zavrtěl hlavou. „To není něco, co bych vám mohl říct já. Je to něco, co musíte zjistit sami. Musíte důvěřovat svému srdci a nenechat se svést ani tím nejlákavějším příslibem. Cesta, po které se vydáte, vás bude zkoušet na každém kroku. Jestli však věříte ve svou sílu a odhodlání, možná se vám podaří dojít až ke Kokrdánovi.“
Kárůč si vyměnil pohled s Ačíp. Cítil se nervózně, ale zároveň plný naděje. Věděl, že jejich cesta teprve začíná a že nebezpečí, o kterých mudrc mluvil, jsou reálná. „Připraveni jsme,“ odpověděl nakonec pevným hlasem.
Mudrc jim pokynul, aby ho následovali. Zavedl je k úzké stezce vedoucí do hor, která se ztrácela ve stínu mohutných skal. „Tudy se vydáte. Pokud jste skutečně připraveni čelit svým nejhlubším strachům, může vám být umožněno spatřit Kokrdána. Pamatujte ale, že ho nemůžete oklamat. Cesta není určena pro ty, kteří hledají jen bohatství a moc.“
A tak se Ačíp a Kárůč vydali dál, jejich kroky vedly po stezce, která se nořila do temnoty hor. V hlavách jim zněla mudrcova slova. Byli připraveni čelit čemukoliv, co jim hory přichystají. Ale stále nevěděli, co přesně na ně čeká, a zda jsou skutečně dostatečně čistí na duchu, aby uspěli tam, kde selhali mnozí před nimi.
Kapitola 2: Vzestup na vrchol
Ačíp a Kárůč se rozhodli pokračovat, a jak stoupali výš, příroda kolem nich začala měnit svůj ráz. Lesy, které byly zpočátku plné života a běžných zvířat, se stávaly hustšími a temnějšími. Stromy získávaly podivné, pokroucené tvary, jako by se každý jejich kmen a větev snažily vyprávět zapomenuté příběhy tohoto kraje. Země pod jejich nohama se začala lesknout, jako by byla pokrytá jemným pylem světlušek, a vzduch voněl zvláštní, sladce-hořkou vůní. Každý krok byl jako vstup do jiného světa, kde pravidla přírody byla převrácená vzhůru nohama.
Překročili řeku, která se před nimi objevila zčistajasna. Její voda zářila slabým, ale jasně modrým světlem, jako by v ní plavalo tisíce malých hvězd. Ačíp a Kárůč se zastavili na jejím břehu, zaraženi její krásou a tajemstvím, které se zdálo ukrývat v jejích hlubinách. Pomalu se rozhlédli, jestli nezahlédnou nějaký most nebo brod, ale nic takového zde nebylo. Nakonec se odvážili přejít řeku tak, že po kamenech roztroušených v řece opatrně přeskakovali na druhý břeh. Světélkující voda pod jejich kroky vířila a vytvářela za nimi zlatomodré stopy, které však ihned zmizely, jakmile z vody vystoupili.
Poté, co překonali řeku, dorazili k úpatí vysoké hory. Před nimi se objevil vchod do mohutné jeskyně, jejíž tmavý vstup působil jako chřtán nějakého prastarého tvora. Jeskyně byla chráněna obřími kamennými sochami, které stály po obou stranách vchodu. Sochy měly podobu mohutných zvířat, snad lvů nebo draků, s výrazem strážců, kteří neúprosně bdí nad tajemstvím skrytým uvnitř. Jejich oči se zdály živé a Ačíp měla pocit, že je sledují. I když se nehnuly, jejich přítomnost byla znepokojivá.
„Myslíš, že se můžeme dostat dovnitř?“ zeptal se Kárůč šeptem. V jeho hlase bylo cítit napětí i vzrušení zároveň.
Ačíp přikývla a přistoupila blíže k vchodu. Když se jejich kroky rozléhaly po prázdném prostoru jeskyně, uviděli první stopy toho, co hledali – modravé skvrny na zemi. Byly rozesety v nepravidelných intervalech, jako by někdo rozsypal inkoust z neviditelné nádoby. Sklonili se a Ačíp lehce přejela prsty po jedné ze skvrn. Barva se jí na okamžik vpila do kůže, a poté zmizela. Cítila lehké mravenčení.
„To je čulíz!“ vydechl Kárůč s neskrývaným nadšením. „Jsme na správné cestě.“
Ale dřív, než se mohli dál radovat, zarazil je tichý šelest z hlubin jeskyně. Ačíp i Kárůč ztuhli. Zvuk, který k nim doléhal, byl podivný, jako by něco nebo někdo kráčel po kamenech a listí. Nebyli sami.
Vzrušení, které před chvílí cítili, rychle vystřídala ostražitost a strach. „Někdo nás sleduje,“ zašeptala Ačíp a její pohled zabloudil k temným zákoutím jeskyně. „Musíme být opatrní.“
Kroky se blížily a napětí narůstalo. Kdo by mohl být v této opuštěné oblasti? Jsou to další hledači čulízu, kteří by je mohli ohrozit, nebo něco mnohem nebezpečnějšího? Ačíp a Kárůč věděli, že musí být na pozoru. Uvnitř jeskyně nebyl prostor pro chyby. Ač byli připraveni na mnohé, realita jejich představy rychle převyšovala. Cítili, jak se atmosféra zhoustla a jejich srdce začala bít rychleji.
Jejich cesta k hnízdu Kokrdána nebyla ani zdaleka u konce, a již nyní se ocitli v situaci, kdy každý další krok mohl rozhodnout o jejich osudu. Bylo jisté, že cíl se blíží, ale také to, že nebezpečí, která na ně číhala, teprve začínala nabírat na síle...
Kapitola 3: Souboj s ochráncem
Náhle se před nimi zjevil obrovský tvor, který se vynořil z temnoty jeskyně jako živoucí stín. Jeho tělo bylo pokryto tvrdými šupinami a zářilo zvláštním, matným světlem. Připomínal dračího strážce, s křídly roztaženými do šířky, jako by chtěl zatarasit veškerou cestu dál. Jeho oči plály žlutým ohněm, který pronikal do hlubin jejich duší.
„Kdo si troufá narušit klid Kokrdána?“ zařval tvor hlasem, který zněl jako hrom. Celá jeskyně se otřásla a stěny začaly praskat pod náporem jeho mohutného hlasu. Ačíp a Kárůč stáli nehnutě, jejich těla ztuhlá úzkostí. Byli tak blízko svému cíli, ale teď čelili stvoření, které bylo schopno je zničit jediným úderem.
Ačíp rychle tasila svůj meč a zaujala bojový postoj, ale v tu chvíli ji zasáhl ohromující náraz vlny energie, která vycházela z dračího strážce. Skolilo ji to na kolena. Kárůč, ač byl vyděšený, stál pevně po jejím boku. Nechtěl se vzdát, přestože věděl, že síla tohoto tvora přesahuje jejich možnosti.
„Přicházíme v míru!“ vykřikl Kárůč, ale dračí tvor se na něj jen pohrdavě podíval. V tu chvíli se na ně vyřítil, jeho obrovské pařáty zasvištěly vzduchem. Ačíp jen tak tak uskočila stranou a s Kárůčem se snažili společnými silami bránit jeho útokům. Nebylo to však snadné. Tvor je nejen zkoušel svou silou, ale i svou rychlostí a lstivostí. Každý úskok, každý pohyb byl pečlivě promyšlený a oni cítili, jak jim dochází síly.
„Nemáte tu co pohledávat,“ zasyčel tvor, jeho hlas se změnil v tichý, ale naléhavý šepot. „Jen ti, kteří jsou hodni, mohou postoupit dál.“ Útoky neustávaly, a jak se tvor přibližoval, každým okamžikem se zdálo, že je zcela přemůže. Byla to zkouška jejich síly, odvahy a moudrosti. Uprostřed boje si Ačíp a Kárůč vyměnili pohledy, ve kterých se zračilo zoufalství, ale i odhodlání nevzdat se.
Nakonec Kárůč, se škrábanci a modřinami na těle, zvedl ruce na znamení míru. „Poslouchej mě,“ začal a jeho hlas zněl pevně, ačkoliv z něj bylo cítit napětí. „Nepřišli jsme sem z chamtivosti. Nepřišli jsme jen kvůli svým vlastním touhám. Hledáme čulíz, abychom pomohli naší vesnici. Potřebujeme jeho magii, abychom zachránili životy těch, kteří trpí. A pokud se kvůli tomu musíme vzdát vlastního přání, jsme připraveni to udělat.“
Drak na okamžik ztuhl. Jeho oči si Kárůče dlouze prohlížely, jako by váhal, zda mu může věřit. Pak se pomalu narovnal, jeho tělo se uvolnilo a záře v jeho očích pohasla. „Jen ti, kdo jsou připraveni obětovat své přání pro dobro druhých, mohou čulíz získat,“ pronesl tichým, ale silným hlasem. „Vaše slova mají váhu, ale cesta k čulízu teprve začíná. Nezapomínejte, že jen čisté srdce může dojít až na konec.“
Tvor ustoupil, jeho obrovská křídla se opět složila a on se posunul stranou, aby jim umožnil projít. Ačíp a Kárůč stáli před ním, otřesení a vyčerpaní, ale s vědomím, že prošli jednou z nejtěžších zkoušek, které je na této cestě mohly potkat. Přestože se jim podařilo přesvědčit strážce o jejich upřímnosti, věděli, že další kroky budou ještě náročnější.
Pomalu prošli kolem dračího tvora, každý jejich pohyb byl opatrný a plný respektu. Když míjeli jeho obrovské tělo, cítili na sobě jeho pohled, který jako by pronikal skrze jejich duše. Cítili, že jejich slova byla přijata, ale zároveň věděli, že každá další lež nebo špatný úmysl bude okamžitě odhalen.
Jakmile se ocitli na druhé straně a dračí strážce se opět usadil před vchod do jeskyně, Ačíp a Kárůč si vyměnili pohled plný odhodlání. Měli před sebou ještě dlouhou cestu, ale první velká překážka byla za nimi. Teď se museli připravit na další výzvy, které je na cestě k hnízdu Kokrdána čekají.
Kapitola 4: Čulíz a přání
Na samém vrcholu hory, po mnoha hodinách náročného stoupání, se Ačíp a Kárůč ocitli na místě, které hledali. Před nimi, chráněno okolními skalami a skryto před zraky všech, se rozprostíralo hnízdo bájného ptáka Kokrdána. Hnízdo bylo obrovské, spletené z větví, listí a různých lesklých předmětů, které pták zřejmě nasbíral během let. Uprostřed se třpytily drobné modré kuličky, které zářily jemným světlem a odrážely každý paprsek slunce. Byly to čulízy - magické kuličky, které dokázaly splnit jedno jediné přání.
Ačíp se sklonila a jemně jednu z kuliček zvedla. Byla hladká, chladná na dotek a přitom z ní vyzařovala podivná energie. „Sněz to,“ pobídla Kárůče, když mu čulíz podala. „Musíme využít tuto příležitost. Není cesty zpět.“
Kárůč se na čulíz díval dlouho a zvažoval její slova. Modrá kulička se jemně třpytila v jeho dlani a její záře mu připomínala všechny příběhy a legendy, které o této magické surovině kdy slyšel. Stačilo by ji pozřít a on by měl sílu změnit svůj osud, splnit si jakékoliv přání. Pomyslel na to, jak by mohl být mocný, jak by mohl získat bohatství nebo slávu. Ale pak mu na mysl přišli lidé z jejich vesnice - ti, kteří trpěli nemocemi, ti, kteří se museli potýkat s neštěstím a chudobou.
Vzpomněl si na děti, které ztrácely rodiče, na staré muže a ženy, jejichž dny byly plné bolesti. Co by si mohl přát sám pro sebe, když existuje tolik těch, kteří potřebují pomoc víc než on? Srdce mu těžce tlouklo, když se díval na Ačíp a pak zpátky na čulíz. Zaváhal. Cítil tíhu rozhodnutí, které musel učinit.
Nakonec zvedl čulíz k ústům a těsně před tím, než ho vložil do úst, se zhluboka nadechl. „Nepřeji si nic pro sebe,“ zašeptal a jeho hlas se rozléhal prázdným prostorem kolem nich. „Přeji si, aby se všichni, kdo se trápí, mohli uzdravit. Aby jejich bolest byla ulehčena a jejich trápení zmizelo.“
Jakmile tato slova dozněla, čulíz v jeho ruce začal zářit stále silněji, až jas překonal veškeré okolní světlo. Kulička se roztavila v jeho dlani a rozplynula se jako jemná mlha, která se rozlétla všemi směry. Ačíp i Kárůč pocítili zvláštní teplo, které je prostoupilo, a měli pocit, jako by se hory kolem nich lehce otřásly.
Po celé zemi, ve vesnicích i městech, lidé náhle pocítili úlevu. Ti, kteří byli nemocní, cítili, jak jejich těla nabývají sílu. Ti, kteří byli zoufalí a ztrápení, se poprvé po dlouhé době usmáli. Zázrak se šířil rychlostí větru, a každý, koho zasáhla tato neviditelná síla, cítil, jak z něj opadá tíha a bolest. Lidé zvedali hlavy k obloze, vděční za dar, který jim byl dán, a ačkoliv netušili, odkud přišel, věděli, že to byla odpověď na jejich tichá přání.
Ačíp se usmála na Kárůče, v jejích očích se třpytily slzy. „Bylo to správné rozhodnutí,“ řekla tiše. „Obětoval jsi své přání pro ostatní. Naši lidé teď budou žít lepší život.“
Kárůč jen přikývl. Cítil prázdno, ale zároveň i zvláštní klid. Jejich cesta byla u konce a on věděl, že i když pro sebe nezískal nic, daroval nespočetnou naději a zdraví těm, kteří to potřebovali nejvíce. Přestože to znamenalo vzdát se osobní moci, věděl, že to stálo za to.
Společně se naposledy rozhlédli po hnízdě, po modrých čulízech, které nyní vyhasínaly, jako by splnily svůj účel. Poté se obrátili a začali sestupovat z hory dolů. Věděli, že se do svých domovů vrací jiní, změnění tím, co prožili, a s vědomím, že opravdová síla tkví v obětavosti a lásce k ostatním.
Kapitola 5: Návrat domů
Ačíp a Kárůč se vrátili domů jako hrdinové. Když procházeli svou rodnou vesnicí, lidé je vítali s úsměvy, pokřiky radosti a vděčnosti. Jejich návrat byl pro mnohé zázrakem, neboť všichni, kdo trpěli nemocemi a bolestmi, byli náhle uzdraveni. Staří lidé, kteří se jen stěží pohybovali, teď stáli vzpřímeně. Děti, které byly oslabené nemocemi, si hrály a smály se, jako by nikdy netrpěly. Bylo to, jako by celý kraj znovu ožil a získal zpět svou ztracenou energii a sílu.
Přestože je lidé oslavovali a volali jejich jména, Ačíp a Kárůč stáli stranou, pokorní a s úsměvy na tvářích. Necítili potřebu sdílet podrobnosti svého dobrodružství. Místo toho jen tiše sledovali radost ostatních a vyměňovali si pohledy, které mluvily více než tisíce slov.
„Proč nechceš, aby všichni věděli, co jsme dokázali?“ zeptala se Ačíp tiše, když spolu stáli na vyvýšeném místě a shlíželi dolů na oslavy, které na jejich počest probíhaly. Oheň v ohništi jasně plápolal, lidé tančili a smáli se, ale ona věděla, že by se všechno mohlo změnit, kdyby pravda o čulízu vyšla najevo.
Kárůč se zhluboka nadechl a pohlédl na Ačíp. „Čulíz má neuvěřitelnou moc. Kdyby se o něm dozvěděl svět, mnoho lidí by ho chtělo využít pro vlastní prospěch. Viděli jsme, jak snadno se může stát předmětem touhy, a kolik zla by to mohlo přinést. Není určený pro ty, kteří hledají jen osobní prospěch a moc. Měl by zůstat tajemstvím, které bude sloužit pouze těm, kdo si ho skutečně zaslouží a jsou připraveni obětovat své vlastní přání pro druhé.“
Ačíp přikývla. „Máš pravdu. Není to jen dar, je to zkouška, která odhaluje pravou povahu lidí. Pokud by se o něm dozvěděli nesprávní lidé, ztratilo by to všechen smysl.“ Podívala se na Kárůče s úsměvem plným porozumění. „Nikdy se nikdo nesmí dozvědět, co jsme viděli na vrcholu hory.“
A tak, zatímco vesničané dál slavili a oslavovali jejich statečnost, Ačíp a Kárůč udělali rozhodnutí, které bylo možná nejtěžší ze všech. Nikdy nikomu neprozradit, kde se nachází hnízdo Kokrdána ani co se stalo s čulízem. Věděli, že jejich mlčení bude chránit nejen jejich vesnici, ale i celé údolí a všechny, kdo v něm žijí.
Místo slávy a bohatství si přáli jen jedno – aby čulíz zůstal tajemstvím, které bude sloužit pouze těm, kdo si ho skutečně zaslouží. Pouze těm, kteří jsou ochotni vzdát se svých vlastních přání a obětovat vše pro dobro ostatních.
Jak čas plynul, příběh o Ačíp a Kárůčovi se stal legendou. Lidé vyprávěli o jejich odvaze, o tom, jak se vydali do neznámých hor a vrátili se s darem, který uzdravil celý kraj. Nikdo však nikdy nezjistil, co se na hoře skutečně stalo. Hnízdo Kokrdána zůstalo skryto před všemi a tajemství čulízu žilo dál, nepoznané a nedotčené chamtivostí a lidskou touhou.
A tak se Ačíp a Kárůč usadili zpátky ve své vesnici, v tichosti a skromnosti. Jejich příběh se stal příběhem o nezištnosti a obětavosti, který připomínal všem, že opravdové hrdinství nespočívá v získání moci, ale v ochotě vzdát se jí pro dobro druhých.