Kapitola 1: Úvod do světa

1.1 První setkání s Donem Výhoněm

Byl to jeden z těch večerů, kdy se nad městem stahovala těžká oblaka, skrývající hvězdy a měsíc za šedivým závojem. Úzké uličky prastarého města ožívaly šepotem, který nesl tajemství těch, co se v temnotě skrývali. Kdejaká lampa slabě blikalа a vrhala na kamenné zdi nepravidelné stíny, zatímco ve vzdálených koutech se míhaly postavy spěchající s hlavami skloněnými k zemi. Uprostřed této spletité sítě obchodů, dluhů a tajných smluv stál muž, jehož jméno bylo synonymem pro intriku – Don Výhoň.

Don Výhoň seděl v koutě jednoho z mnoha podzemních obchodů, ukrytý před zraky běžných lidí. Strop místnosti byl nízký, klenutý a pokrytý černými skvrnami od mnohaletého kouře svíček a lamp. Ticho přerušovalo jen jemné šustění pergamenů, které měl Don Výhoň rozložené před sebou na stole. Každý papír, každá poznámka byla něčím důležitá. Smlouvy, dluhopisy, obchody, jejichž skutečné významy byly známé jen jemu. Na sobě měl tmavý plášť, jehož okraje splývaly s temným prostředím místnosti. Jen lehce zvedl hlavu, když na dřevěné schody v zadní části místnosti dopadly první kroky.

Do místnosti tiše vstoupila skupina postav, zahalených v pláštích, jejich tváře ukryté ve stínu. Byli to hrdinové, každý s vlastními cíli a obavami, ale všichni věděli, že bez Dona Výhoně se jejich cesta nepohne vpřed. Přišli hledat odpovědi na otázky, které jim ostatní nemohli poskytnout. Místo vypadalo opuštěně, ale přítomnost Dona Výhoně v něm byla cítit jako silný, všudypřítomný stín.

Don Výhoň je přivítal pohledem, který mohl vypadat přátelsky, ale ve skutečnosti byl vypočítavý a chladný. Jeho rty se stáhly do lehkého úsměvu, který naznačoval, že ví mnohem víc, než by kdy řekl. Na stole se leskl nápoj ve sklenici, kterou si sám pomalu naléval, a zvuk kapek padajících na dřevo byl jediným zvukem v místnosti.

„Hledáte odpovědi?“ začal Don Výhoň hlasem, který byl klidný, ale nesl v sobě podtón, jakoby už znal všechny otázky dřív, než byly vůbec vysloveny. „Každá odpověď má svou cenu. A tady, v mém světě, platíte ne zlatem, ale tím, co máte nejcennější – informacemi.“

Postavy se zastavily u stolu, každá z nich si uvědomovala váhu jeho slov. Don Výhoň vstal a prošel kolem stolu, jeho plášť za ním lehce vířil a třel se o zem, jakoby byl součástí temnoty samotné. Jeho oči se zastavily na jedné z postav, která se zdála být nejistá, přesto nejodvážnější z celé skupiny.

„Vy, cizinče,“ oslovil ho Don Výhoň tiše, „co vám přináší tolik odvahy, že jste vstoupil do mého světa? Myslíte, že znáte pravidla? Nežádejte něco, co nedokážete splatit.“

V místnosti zavládlo napětí. Každý si uvědomoval, že Don Výhoň není muž, kterého by bylo radno podceňovat. Bylo těžké odhadnout, zda jeho úsměv byl přátelský nebo výstražný. Snažil se je vtáhnout do svého světa, kde nic nebylo zadarmo a kde každé rozhodnutí mělo svůj skrytý důsledek.

„Věříme, že nám můžete pomoci,“ odpověděl jeden z hrdinů klidným, ale pevným hlasem. „A jsme připraveni zaplatit.“

Don Výhoň se znovu usmál, tentokrát o něco širším úsměvem. „Každý obchod má dvě strany. Vy jste mi přišli dát to, co hledám – a já vám dám to, co potřebujete.“ Jeho prsty se dotkly staré dřevěné skříňky vedle stolu. Otevřel ji a vytáhl malý svitek, který se zdál být mnohem starší, než cokoliv v této místnosti. „Zde je první z vašich odpovědí. Ale nezapomínejte – když začnete obchodovat se mnou, už se nikdy nevzdálíte mému stínu.“

Skupina hrdinů věděla, že právě překročili hranici, za kterou nebylo návratu. S každým slovem, které Don Výhoň vyslovil, jim bylo jasnější, že vstupují do světa, který nebudou moci snadno opustit.

1.2 Seznámení s Chlupatým Johnem

Za městem, daleko od intrik a obchodů, ležely hluboké lesy, které byly známé svou tajuplnou atmosférou a množstvím starých legend. Nikdo tam nechodil bez důvodu, protože lesy byly nevyzpytatelné, plné tvorů, kteří nebyly vždy vidět, ale jejich přítomnost byla cítit. Právě v těchto lesích se ukrýval muž, který se stal jedním z nejpodivnějších společníků, jakého kdy hrdinové mohli potkat – Chlupatý John.

John byl místní legendou. Zjevil se jako mohutná postava, jejíž celé tělo bylo pokryto hustým ochlupením, které mu dodávalo až zvířecí vzhled. Jeho oblečení bylo jednoduché, často roztrhané a poničené, protože mu záleželo více na funkčnosti než na stylu. Byl to samotář, který žil v ústraní, daleko od lidských osad. Přesto o něm kolovaly příběhy – některé plné úcty, jiné posměchu. Lidé mluvili o jeho dobrosrdečnosti, o tom, jak je schopný léčit zvířata a rostliny, ale také o jeho naivitě, která ho mnohdy přiváděla do nebezpečných situací.

Když ho hrdinové poprvé spatřili, seděl na velkém kameni uprostřed mýtiny. Na první pohled vypadal jako obrovský chlupatý obr, ale jeho oči zářily laskavostí a zvědavostí. Seděl tam sám, obklopen lesními tvory, kteří se k němu přibližovali s naprostou důvěrou, jako by byl jedním z nich. Jeho mohutné ruce opatrně hladily malé srnky, které se k němu přitulily, a jeho hluboký, ale měkký hlas si s nimi potichu povídal.

„Je to on?“ zašeptal jeden z hrdinů, když zůstali stát na okraji mýtiny. Byli překvapeni jeho mohutností, ale také klidem, který kolem sebe šířil.

„Ano, to musí být Chlupatý John,“ odpověděl další, který už o něm slyšel dříve. „Říká se, že zná každý kout tohoto lesa a že má zvláštní spojení s přírodou.“

Skupina se pomalu přiblížila k Johnovi, který zvedl hlavu a věnoval jim široký úsměv. „Ahoj,“ pozdravil je srdečně, jako by už dávno věděl, že přijdou. „Co vás přivádí do mého lesa?“

„Potřebujeme tvou pomoc, Johne,“ řekl jeden z hrdinů. „Mluví se o tom, že jsi muž, který dokáže uzdravovat. Potřebujeme někoho, kdo by nám pomohl v boji proti temnotě, která se šíří po kraji.“

Chlupatý John chvíli přemýšlel, jeho velké ruce stále jemně hladily srnky vedle něj. „Já? Bojovat proti temnotě?“ zasmál se laskavě, ale pak jeho tvář zvážněla. „Nejsem bojovník. Ale pokud je něco, co mohu udělat, abych vám pomohl, udělám to. Temnota není přirozená... musí být zastavena.“

Jeho slova nesla neobvyklou moudrost, přestože se zdál být jednoduchým mužem. Skupina hrdinů si rychle uvědomila, že pod Johnovou naivitou se skrývá obrovská síla. Nebyla to síla meče nebo magie, ale síla jeho čistého srdce a schopnosti uzdravovat, jak fyzicky, tak duševně. Přestože nevypadal jako tradiční spojenec v boji proti temnotě, cítili, že v něm mají něco mnohem vzácnějšího.

„Budeme rádi, když se k nám připojíš,“ řekl jeden z hrdinů. „Tvá přítomnost může být klíčem k tomu, abychom se ubránili proti tomu, co nás čeká.“

John se usmál a vstal. Jeho mohutná postava působila ještě větší, když stál vzpřímeně. „Dobrá tedy,“ řekl a pokynul rukou, aby ho následovali. „Půjdu s vámi. Ale pamatujte si... vždycky je lepší léčit než bojovat. Možná najdeme způsob, jak zastavit temnotu bez krveprolití.“

Hrdinové souhlasili, ale každý z nich věděl, že cesta před nimi bude mnohem složitější, než si Chlupatý John dokáže představit. Temnota, které čelili, nebyla taková, kterou by bylo snadné zastavit mírumilovnými prostředky. Ale jeho přítomnost jim dodala odvahu – přinejmenším budou mít někoho, kdo jim pomůže léčit jejich rány, ať už fyzické nebo duševní.

Kapitola 2: Tajemství Cihližána

2.1 Cihližánovo varování

Temné ulice města, zahalené ve stínech starých budov, se stávaly stále nebezpečnějšími. Hrdinové kráčeli směrem k opuštěné čtvrti, o níž se říkalo, že tam přebývá jediný muž – Cihližán, podivín, který dokázal odhalit tajemství budov pouze tím, že je olízal. Cesta tam byla plná podivných zvuků a šepotů, které jakoby přicházely ze samotných zdí. Místo působilo starobylým dojmem, jako by zde čas přestal běžet před mnoha staletími.

„Je to tady,“ řekl jeden z hrdinů a ukázal na starou, polorozpadlou budovu, která stála osamoceně na okraji náměstí. Okna byla zabedněná, dveře polorozpadlé a okolí zarostlé mechem a popínavými rostlinami. „Cihližán tu musí být. Nikdo jiný by v takovém místě nežil.“

Skupina pomalu vstoupila do budovy. Uvnitř byl zápach starých zdí a vlhkosti, a vše nasvědčovalo tomu, že dům měl za sebou dlouhou historii. Všude bylo ticho, až na jemné křupání dřevěných prken pod jejich nohama. A pak ho spatřili. Cihližán stál u jedné ze zdí, nakloněný, s hlavou přitisknutou ke zdi, jakoby naslouchal nějakému tajemství, které bylo skryté jen pro něj. Jeho dlouhé, zanedbané vlasy a obnošený plášť mu dodávaly vzhled muže, který nepatří do tohoto světa.

Když se k němu hrdinové přiblížili, pomalu se odtáhl od zdi a otočil k nim s pohledem, který naznačoval, že je očekával. „Oni... oni mě sem poslali, abych slyšel, co ty zdi vyprávějí,“ zamumlal a jeho hlas byl chraplavý, jako by dlouho nemluvil s nikým jiným než s těmito starými budovami. „Vy přišli, abyste slyšeli pravdu? Nebo snad hledáte něco, co vám přinese zkázu?“

Hrdinové na sebe chvíli nejistě pohlédli. Každý z nich si uvědomoval, že tento muž není zcela v pořádku, ale zároveň bylo jasné, že má něco, co potřebovali. Pravdu. Tajemství města, která by jim mohla pomoci pochopit hrozby, kterým čelili.

„Potřebujeme vědět, co se děje,“ promluvil jeden z nich. „Slyšeli jsme o temné síle, která se šíří po městě. O někom, kdo ovládá stíny... a o čarodějce jménem Zekhbella.“

Při vyslovení toho jména se Cihližán zachvěl. Jeho oči se zúžily a začal nervózně pochodovat sem a tam. „Zekhbella... ona... je to zlo, starší než tyto zdi,“ zašeptal a olízl si rty, jako by se snažil uklidnit. „Ona je v každé cihle, v každé prasklině. Sleduje nás. Město se zhroutí, pokud ji nezastavíte. Ona ví, že jste tady.“

Jeho slova zněla jako proroctví zkázy, které hrdiny znepokojilo. Cihližán jim ukazoval pravdu, ale zároveň v nich vzbuzoval strach. Postavy zůstaly stát, jakoby zmrazené jeho varováním, zatímco Cihližán pokračoval ve svém znepokojivém monologu.

„Vidím ji ve stínech. Každý kámen, každá cihla, kterou olíznu, mi ukazuje její moc. Je to síla, kterou nikdo nemůže zastavit... kromě vás,“ pokračoval a jeho oči se náhle zaměřily na jednoho z hrdinů. „Ale cena bude vysoká. Vy jste ti, kteří nesou naději, ale také zkázu. Nezapomeňte to.“

Skupina věděla, že varování Cihližána nemohou brát na lehkou váhu. Jeho schopnost odhalovat tajemství budov byla legendární, ale nyní se zdálo, že jde o něco mnohem většího. Zekhbella nebyla jen čarodějkou; byla hrozbou, která zasahovala do samotných základů města. A hrdinové si začínali uvědomovat, že jejich cesta bude mnohem nebezpečnější, než původně očekávali.

„Musíme najít způsob, jak ji zastavit,“ řekl jeden z hrdinů pevně. „Nemůžeme nechat město padnout.“

Cihližán se usmál, ale v jeho úsměvu bylo cosi smutného. „Řekl jsem vám pravdu. Teď je na vás, co s ní uděláte.“ S těmito slovy se otočil zpět ke zdi, kterou začal znovu olizovat, jako by hledal další tajemství skrytá v chladném kameni.

Hrdinové věděli, že další kroky budou klíčové. Zekhbella byla silnější, než si mysleli, a čas se krátil. Tajemství, která jim Cihližán odhalil, však přinášela více otázek než odpovědí. Ale jedna věc byla jasná – Zekhbella byla skutečná hrozba, která musela být zastavena, pokud chtěli zachránit město a sami sebe.

2.2 Odhalení minulosti Zekhbelly

Noc v městě se znovu prohloubila, jak hrdinové vyšli z Cihližánova domu. Jeho slova stále rezonovala v jejich mysli – Zekhbella, ta temná čarodějka, kterou Cihližán nazval zlem starším než samotné zdi města. Její jméno bylo jako těžký závoj, který nyní zakrýval celou jejich cestu. Jak kráčeli potemnělými uličkami, zdálo se, že každá prasklina a každý kámen v sobě skrývají její přítomnost.

„Cihližán o ní mluvil, jako by ji znal osobně,“ promluvil jeden z hrdinů. „Ale kdo je vlastně Zekhbella? A proč jsme o ní nikdy předtím neslyšeli?“

Další hrdina přikývl, hluboce zamyšlený. „Musí to být něco starobylého, něco, co už bylo zapomenuto. Jestli je tak mocná, jak Cihližán naznačil, pak je pravděpodobné, že se její jméno vymazalo z paměti lidí. A teď se vrátila...“

Rozhovor mezi nimi se stal napjatým. Všichni cítili, že informace, které právě získali, jsou jen špičkou ledovce. Město bylo plné tajemství, ale teď se zdálo, že všechna tato tajemství jsou spojená s jediným jménem – Zekhbella.

Náhle, ze stínů, se před nimi objevila postava. Byla zahalena v tmavém plášti a pohybovala se rychle a tiše. Hrdinové se zastavili, jejich ruce okamžitě spočinuly na zbraních, připraveni čelit čemukoliv. Postava přišla blíže a vytáhla zpod pláště malý pergamen. Beze slova jej podala nejbližšímu z hrdinů a zmizela zpět do temnoty, než měl kdokoli šanci zareagovat.

„Co to bylo?“ vydechl jeden z hrdinů, když se tiše mísil strach s údivem.

Jeden z nich vzal pergamen do rukou a pomalu ho rozvinul. Na pergamenu byly starobylé symboly, které většina z nich nedokázala rozluštit – písmo, které vypadalo spíše jako magické znaky než běžný text. Uprostřed symbolů však bylo několik slov v běžném jazyce, která se jim podařilo přečíst. Jedno z těchto slov bylo **Zekhbella**.

„Je to ona,“ zašeptal jeden z hrdinů. „Je to víc než jen čarodějka. Podle toho, co tu čtu, byla kdysi mocnou vládkyní tohoto města. Nejen vládkyní... ale téměř bohyní. Uctívanou a obávanou.“

Hrdinové si navzájem vyměnili pohledy. Pochopili, že Zekhbella není jen aktuální hrozbou. Byla prastarou silou, jejíž vliv se kdysi táhl celým městem a nyní se vrátila, aby znovu ovládla to, co kdysi patřilo jí.

„Musíme najít někoho, kdo o ní ví víc,“ rozhodl jeden z nich, zatímco pevně sevřel pergamen. „Tento text je jen začátek. Město skrývá další tajemství. A pokud někdo ví, jak se s ní vypořádat, bude to Don Výhoň.“

Myšlenka na Dona Výhoně byla neodbytná. Pokud někdo měl přístup ke starobylým tajemstvím a temným dohodám, které se městem táhly po celá staletí, byl to on. Don Výhoň měl prsty ve všech špinavých obchodech a spiknutích. A jestli město kdysi uctívalo Zekhbellu, možná o tom něco věděl.

„Nemáme na výběr,“ souhlasil další hrdina, rozhodnutý. „Musíme za ním jít. Ale musíme být opatrní. Don Výhoň nehraje podle pravidel, a pokud budeme chtít informace, bude to mít svou cenu.“

Hrdinové se vydali zpět do hlubin města, s vědomím, že vstupují do nebezpečného světa plného intrik. Zekhbella byla prastará hrozba, a jejich naděje na zastavení jejího vzestupu závisela na jejich schopnosti odhalit tajemství, která byla dosud skrytá. Ale s každým krokem, který učinili směrem k Donu Výhoni, věděli, že vstupují do ještě složitější hry, ve které byla jejich duše tou nejvyšší měnou.

Kapitola 3: Zekhbellina síť

3.1 Zekhbellina manipulace

Noc byla hustá a město zahalené do temnoty, která se zdála být hlubší než kdy dřív. Hrdinové opět stanuli před tajemným obchodem Dona Výhoně, tentokrát však s vědomím, že do hry vstoupila ještě mocnější síla – Zekhbella. Bylo jasné, že Don Výhoň věděl více, než prozradil při jejich prvním setkání, a jejich jedinou nadějí bylo zjistit, jakým způsobem Zekhbella ovlivňuje dění ve městě.

Uvnitř obchodu bylo ticho, pouze slabé šumění papírů a praskání ohně v krbu narušovalo klid místnosti. Don Výhoň seděl za svým stolem, jeho oči sledovaly hrdiny, jak vstoupili. Tentokrát jeho výraz nebyl přátelský, ale spíše vážný. „Přišli jste znovu,“ začal pomalu, jeho hlas zněl tlumeně, ale stále ostražitě. „Tentokrát tu však jde o něco mnohem většího než jen obyčejné obchody, že ano?“

Jeden z hrdinů přikývl. „Zekhbella. Víme, že je zpět. Víme, že její vliv sahá mnohem dál, než jsme si mysleli. A víme, že ty o tom musíš něco vědět, Výhoni.“

Don Výhoň se opřel dozadu, jeho oči zúžené, jak přemýšlel o odpovědi. „Ano,“ řekl pomalu. „Zekhbella je zpět. A přiznám se, že jsem čekal, kdy za mnou přijdete s tímto jménem. Jen málo kdo ví, jak daleko sahá její síť.“ Jeho hlas zněl temně, jako by sám čelil hrozbě, kterou představovala.

„Ale co je zač?“ zeptal se další hrdina. „Co přesně chce? Proč se vrátila právě teď?“

„Zekhbella nikdy nezmizela,“ odpověděl Don Výhoň. „Byla tu celou dobu, ukrytá v temnotě, tahající za nitky. Její vliv se šíří všemi směry, nenápadně, ale neúprosně. Každý obchod, každá dohoda, kterou jsem uzavřel za poslední roky, byla ovlivněna její přítomností. Ona nevládne mečem nebo silou – její moc spočívá v manipulaci. Ovlivňuje myšlenky, touhy a strachy lidí, aniž by si toho vůbec všimli.“

Hrdinové poslouchali v tichu, každé slovo Dona Výhoně bylo jako úder do jejich přesvědčení. Zekhbella nebyla jen mocná čarodějka – byla mistryní manipulace, která dokázala řídit osudy lidí zpoza opony.

„Takže, pokud její síť sahá tak hluboko, jak ji můžeme zastavit?“ zeptal se jeden z hrdinů, jeho hlas zněl neklidně.

Don Výhoň se na chvíli odmlčel, poté se usmál, ale v jeho úsměvu bylo něco znepokojivého. „Zastavit? Nemyslím si, že ji můžete zastavit. Ale... můžete s ní jednat. Zekhbella nevede přímý boj. Je to hráčka na šachovnici, která čeká na správný tah. Pokud chcete uspět, musíte hrát její hru. A věřte mi, její hra je mnohem složitější, než si dokážete představit.“

Skupina hrdinů se mezi sebou zamyšleně podívala. Don Výhoň měl pravdu. Zekhbella neútočila přímo, ale svou mocí rozsévala zmatek a chaos v myslích lidí. Chtěli ji zastavit, ale bylo jasné, že nejprve musí pochopit pravidla hry, kterou hrála.

„Ale kde začít?“ zeptal se jeden z nich. „Jak ji můžeme přinutit, aby vyšla z úkrytu?“

Don Výhoň se usmál, tentokrát ještě šířeji. „To už je jiná otázka. Pokud chcete přimět Zekhbellu, aby se ukázala, musíte najít něco, co chce. A věřte mi, že ona chce mnohem víc, než si dokážete představit.“ Jeho pohled ztvrdl. „Ale než vám povím víc, musíme uzavřít dohodu. Nic není zadarmo, ani informace o Zekhbellině slabině.“

Hrdinové věděli, že každá dohoda s Donem Výhoněm je riskantní. Ale neměli na vybranou. Zekhbella se pomalu blížila a oni museli jednat rychle.

„Dobrá,“ odpověděl jeden z nich po chvíli váhání. „Uzavřeme dohodu. Co chceš výměnou za tyto informace?“

Don Výhoň se předklonil, jeho oči zářily podivným světlem. „Co chci? To, co chci, je jednoduché. Chci vědět, co jste ochotni obětovat, abyste porazili Zekhbellu. Protože věřte mi, že každý krok, který uděláte proti ní, vás bude stát něco drahocenného.“

Ticho v místnosti bylo tíživé. Hrdinové věděli, že vstupují do hry, kterou neovládají. Ale bylo jasné, že pokud chtějí porazit Zekhbellu, budou muset platit cenu, kterou si možná ještě neuvědomovali.

„Tak tedy dobrá,“ odpověděl jeden z hrdinů pevně. „Jsme připraveni na cokoliv. Pověz nám, co víš o Zekhbellině slabině.“

Don Výhoň se usmál naposledy, jeho oči zůstaly chladné a nečitelné. „Výborně. Ale varuji vás – někdy je lepší nevědět. Někdy je lepší nehrát.“

A s tím začala jejich cesta do Zekhbelliny složité sítě intrik a temné magie, kde každý krok mohl znamenat jejich pád.

3.2 Láska Kanašmíra

Bylo již pozdě v noci, když Kanašmír opustil své úkryty v kanálech. Jeho obvyklé plíživé a opatrné chování bylo tentokrát doprovázeno neklidem, který se mu usídlil v hrudi. Myšlenky na Zekhbellu ho pronásledovaly dnem i nocí, ale tentokrát to nebylo jen kvůli jejím temným plánům. Byl zmítán něčím mnohem osobnějším, co se odmítalo utišit – láskou. Zatímco jeho rozum mu říkal, že Zekhbella je příliš nebezpečná, jeho srdce, ačkoliv to nikdy nepřiznal, bylo jí posedlé.

Skrýval se ve stínech, jako to dělal vždycky, ale dnes byl jeho pohled zastřený, jak procházel temnými uličkami města. Zekhbella, mistryně manipulace, která ovládala celý tento svět temnoty, měla nad ním větší moc, než by si kdy dokázal přiznat. Byl to jeho nejtajnější pocit, který nikdy nikomu neodhalil – nejen že ji obdivoval, ale bezbřeze ji miloval. Jeho city se staly labyrintem, ze kterého nedokázal najít cestu ven.

Na své cestě kanály míjel staré zdi pokryté mechem, jejichž kameny nesly otisky minulosti. A přestože znal její hru lépe než kdokoliv jiný, jeho fascinace a láska k ní ho pomalu sžírala. Cítil, že jeho láska k ní byla tím jediným světlým bodem v jeho životě, a zároveň nejtemnějším prokletím.

Zastavil se před starým domem, který stál osamocený uprostřed tichého náměstí. Na první pohled obyčejný, ale Kanašmír věděl, že uvnitř se skrývá něco mnohem neobyčejnějšího – Zekhbella. Její sídlo, jakoby neviditelné pro obyčejné lidi, se nacházelo na místě, které snad ani nepatřilo do tohoto světa. Dům, který se v jednu chvíli zdál starý a opuštěný, se v okamžiku proměnil ve skrytou pevnost magie a temných záhad.

Přistoupil blíže a zahlédl slabé záblesky světla za okny, nepochybně stopy temné magie, kterou Zekhbella ovládala. Její přítomnost byla cítit ve vzduchu – jakási nepopsatelná energie, která obklopovala celý dům. Její moc byla všudypřítomná, tajemná a zároveň lákavá.

„Máš něco, co mi patří,“ ozval se najednou tichý, ale pronikavý hlas za ním.

Kanašmír se otočil. Zekhbella stála za ním, její plášť mírně vlál, jakoby ani nepatřil do tohoto světa. Její oči, zářící v měsíčním světle, se na něj upíraly s nečitelným výrazem. Byla krásná – tak nádherná, až to bylo bolestivé. A Kanašmír to věděl. Věděl, že je prokletý, ale nemohl si pomoci. Miloval ji.

„Já... já jen...“ koktal Kanašmír, jeho sebejistota byla v její přítomnosti najednou tatam. Cítil, jak mu rychle bije srdce. Jakýsi instinkt mu říkal, aby utíkal, ale zároveň byl připoután k místu, kde stál.

Zekhbella se pomalu přiblížila, její ruka se lehce dotkla jeho ramene, a on cítil, jak jeho tělo ochromila neznámá síla. Byla to směs strachu a touhy, kterou nemohl ovládnout. Její dech se mu zaleskl na krku, když zašeptala: „Znáš pravidla, Kanašmíre. Hraj hru správně, nebo tě pohltím stejně jako všechny ostatní.“

Bylo to varování, ale Kanašmír byl ztracen. Jeho láska k ní byla silnější než jakýkoliv rozum. I když věděl, že je to cesta do záhuby, nebyl schopen přestat. Zekhbella byla nejen jeho osudem, ale i jeho zkázou.

Odešla stejně tiše, jako přišla. A Kanašmír zůstal stát uprostřed ulice, jeho srdce tížilo vědomí, že miluje někoho, kdo jeho city nikdy nebude opětovat. Ale v jeho mysli nebylo pochyb – byl připraven jít dál po této cestě, bez ohledu na to, co to bude stát.

Kapitola 4: Silonettina past

4.1 Hra princezny Silonetty

Na kopci stál majestátní palác, jehož zlaté střechy zářily v odlescích odpoledního slunce. V zahradách, kde kvetly vzácné květiny, se princezna Silonetta procházela, oblečená v bohatě zdobeném silonovém rouchu, které při každém kroku jemně šustilo. Její dokonalý vzhled byl vždy pečlivě udržovaný, a každé gesto vyzařovalo ladnost a eleganci. Silonetta byla známá nejen pro svou krásu, ale i pro svou zábavu – inscenování vlastních „záchran“, ve kterých hrdinové hráli hlavní roli.

Tentokrát měla princezna připravený další takový scénář. Nechala si doručit nádherné pláště, které měly posloužit jako rekvizita pro její nejnovější hru – inscenované přepadení paláce falešnými bandity. Hrdinové, kteří jí přišli pláště doručit, netušili, že se chystají stát součástí jejího propracovaného divadla. Silonetta milovala, když ji muži zachraňovali před nebezpečím, a těšila se, jak na ni budou hledět s obdivem, až se postaví na odpor „nepřátelům“.

Když skupina hrdinů dorazila k paláci, princezna je přivítala s milým úsměvem na nádvoří. „Ach, drazí přátelé,“ zvolala sladkým hlasem, „jsem tak šťastná, že jste dorazili! Zachraňte mě, prosím! Bandité útočí na můj palác!“ Její dramatická prosba byla součástí hry, kterou pečlivě připravila, a očekávala, že hrdinové okamžitě zasáhnou.

Hrdinové, zpočátku zmatení její žádostí, se na sebe podívali. Jeden z nich se přesto chopil iniciativy: „Kde jsou ti bandité? Povedeme tě do bezpečí a postaráme se o ně.“ Princezna kývla a s naprostou jistotou je začala vést do lesů, kde měl být inscenován útok. Nikdo netušil, že něco není v pořádku.

Silonetta šla v čele skupiny s vědomím, že vše probíhá podle plánu. Její „bandité“, které si najala, měli zaútočit přesně v dohodnutý okamžik, aby mohli hrdinové předvést svůj hrdinský odpor. Těšila se, jak ji zachrání a jak si pak celou situaci zapíše do svého deníčku jako další úspěšný scénář. Vše mělo být dokonalé.

Jak ale vstoupili do lesa, atmosféra se náhle změnila. Stromy se nakláněly pod těžkými větvemi, vítr skučel mezi nimi, a místo očekávaného klidu začali cítit hrdinové napětí. Vzduch zhoustl a příroda jako by se ztišila, připravena na něco zlého. Silonetta, i když stále věřila, že jde jen o její inscenaci, začínala být nervózní. Hrdinové, kteří ji následovali, si vyměnili pohledy plné nedůvěry – něco nebylo v pořádku.

Z houštin náhle vystoupila skupina ozbrojených mužů, jejich obličeje skryté pod šátky. Nebyli to však najatí herci, jak Silonetta očekávala. Tito bandité byli skuteční, jejich oči jiskřily zlými úmysly a jejich zbraně vypadaly nebezpečně ostré. Princezna ztuhla. Najednou pochopila, že toto nepatří do její hry.

„Pomozte mi!“ vykřikla tentokrát opravdově vyděšeným hlasem, když bandité zaútočili. Hrdinové se okamžitě chopili zbraní a postavili se útočníkům, kteří nešetřili brutalitou. Silonettiny plány se rychle rozpadly a situace se proměnila v boj o přežití. Tváří v tvář opravdovému nebezpečí pochopila, že ne vždy může kontrolovat všechno a všechny kolem sebe.

Mezi bandity se náhle objevil Don Výhoň, jeho obličej zčásti skrytý pod kápí. Jeho přítomnost vysvětlila, jak mohlo dojít k takovému zvratu. Výhoň měl vždy tajné dohody a obchodní vztahy se spodinou města – a nyní využil této příležitosti. Silonettina pečlivě připravená hra se mu dokonale hodila do jeho vlastních plánů. Nyní šlo jen o to, co z toho může vytěžit. Don Výhoň přistoupil ke scéně s chladným úsměvem a sledoval, jak se situace vyvíjí.

Zatímco hrdinové bojovali s bandity, Don Výhoň tiše sledoval chaos kolem sebe. Byla to pro něj příležitost uzavřít nové dohody, vyjednávat z pozice moci a využít Silonettinu slabost. On nebyl válečník, ale znal hru moci a intrik lépe než kdokoliv jiný.

4.2 Konflikt se Zekhbellou

Zatímco se hrdinové s nasazením bránili nečekanému útoku skutečných banditů, situace se rychle vymkla kontrole. Silonetta, která byla zvyklá mít všechno pod kontrolou, stála zaraženě stranou a sledovala, jak její pečlivě naplánovaná hra selhává. Strach, který dlouho nepoznala, jí svíral hrdlo. Don Výhoň se usmíval z povzdálí, jakoby byl jen tichým pozorovatelem tohoto dramatu. Ale Silonetta věděla, že v každém jeho pohybu se skrývala taktika. Byl to člověk, který nikdy nedělal nic bez toho, aby měl z toho zisk.

Zatímco se boj rozvíjel, obloha nad lesem se začala rychle měnit. Mraky, které byly dosud jen mlhavé, začaly houstnout a tmavnout. Vítr zhoustl a ve vzduchu začala být cítit síla mnohem větší, než jen běžná bouře. Všichni, včetně banditů a hrdinů, pocítili jakýsi tlak, který na ně doléhal. Byl to neznámý pocit, který vzbuzoval neklid a strach.

Náhle se v lese zjevila postava zahalená v temném plášti. Byla to Zekhbella. Její přítomnost nebyla jen náhodná – byla to ona, kdo ovládal tento chaos. Přišla tiše, ale její moc zaplnila vzduch. Každý, kdo tam byl, okamžitě pocítil její přítomnost. Don Výhoň ztuhl. Dokonce i on, zkušený mistr intrik, pociťoval respekt před touto mocnou čarodějkou.

„Zekhbello...“ zašeptala Silonetta, když uviděla, jak se čarodějka blíží. Byla krásná, ale její krása byla zcela jiného druhu než ta Silonettina. Byla to krása, která vyvolávala strach, tajemství a temnotu. Silonetta, vždy sebevědomá ve své hře, se nyní cítila malá a bezmocná.

Zekhbella pohlédla na princeznu s pohledem, který byl chladný a nelítostný. „Tak jsi mě přivolala,“ řekla tiše, ale její hlas se nesl jako ozvěna po celém lese. „Tvé hry tě dostaly daleko, princezno. Ale teď jsi narazila na něco, co nemůžeš kontrolovat.“

Silonetta se pokusila vzpamatovat, ale její hlas se třásl. „Já... já nechtěla...“ začala koktat, ale nedokázala dokončit větu. Čarodějka ji přerušila jediným pohybem ruky.

„Tvá marnivost a touha po obdivu tě vždy dovedly tam, kam jsi chtěla. Ale tentokrát jsi vstoupila do mé hry,“ pokračovala Zekhbella. Její pohled se na okamžik zastavil u Dona Výhoně, který zůstal stát tiše, s chladnou maskou na tváři. „A ty, Výhoni, víš, že není moudré plést se mi do cesty.“

Don Výhoň se lehce uklonil, ale zůstával klidný. „Zekhbello,“ pronesl klidně, „všichni víme, že jsem pouhý pozorovatel. Tvá moc je nepřekonatelná, a já bych nikdy neměl tu drzost se ti stavět do cesty.“ Jeho hlas byl sladký, ale v jeho očích bylo možné zahlédnout výpočet. Don Výhoň hrál neustále svou hru – jeho intriky nikdy nekončily, i když předstíral podřízenost.

Zekhbella se pousmála. „Dobře. Víš, kde je tvé místo.“ Její pohled se znovu obrátil k Silonettě. „Ale ty, princezno, nemáš ani tušení, jaké nebezpečí jsi přivolala. Myslela jsi si, že hraješ hru, ale ve skutečnosti jsi jen pěšákem na mé šachovnici.“

Silonetta, která byla vždycky zvyklá manipulovat lidmi kolem sebe, nyní pochopila, že proti Zekhbellině moci je naprosto bezmocná. Cítila, jak se kolem ní stahuje temná energie, a zoufale se ohlédla k hrdinům, kteří stále bojovali s bandity.

Jeden z hrdinů, který si všiml princeznina zoufalství, odrazil posledního banditu a rozběhl se směrem k ní. „Pryč od ní!“ vykřikl, když se postavil mezi Zekhbellu a Silonettu. Ale čarodějka se jen usmála.

„Ach, další statečný hrdina,“ řekla Zekhbella se zájmem. „Myslíš si, že mě můžeš zastavit? Nikdy jsi mě neviděl v plné síle.“

V tu chvíli les zaplnila temná energie, která vytryskla z čarodějčiných rukou a donutila všechny v okolí ustoupit. Země se zatřásla a vzduch byl nasycen magií tak silnou, že se zdálo, že každý okamžik může přijít konec. Hrdinové i bandité byli rozhozeni všemi směry, zatímco Zekhbella stála klidně uprostřed tohoto chaosu, nehnutá a nezranitelná.

Silonetta padla na kolena, zdrcená silou, která převyšovala jakoukoliv její představu. Chtěla být tou, kterou všichni obdivují, ale teď se ocitla v pasti, která ji mohla zničit. Zekhbella, vědoma si svého vítězství, se otočila a pomalu se začala vzdalovat, nechávajíc princeznu a hrdiny napospas následkům.

4.3 Cena za záchranu

Silonetta, stále na kolenou, lapala po dechu. Když Zekhbella zmizela v hlubinách lesa, její temná energie jako by zanechala vzduch nasycený nebezpečím, které se dosud vznášelo nad všemi přítomnými. Hrdinové, zasažení magickou silou čarodějky, se pomalu zvedali ze země. Všichni cítili, že jejich snaha byla zbytečná – proti takové moci se nemohli postavit.

Don Výhoň stál opodál, opřený o strom, s lehkým úsměvem na rtech. Jakoby věděl, že věci jdou přesně podle plánu. Zatímco ostatní bojovali s nebezpečím, on zůstal stranou, vyčkávaje na svou chvíli. Teď, když Zekhbella zmizela, měl příležitost využít chaosu k dosažení svého vlastního cíle.

„Tak, drahá princezno,“ pronesl Don Výhoň ledově klidným hlasem, když se přiblížil k Silonettě, „tohle se ti vymklo z rukou. Jsi ve světě, kde se tvé hry proměnily ve skutečnost, a teď potřebuješ pomoc.“

Silonetta se na něj zoufale podívala, v jejích očích se mísil strach a stud. Už nevládla situací, kterou si sama naplánovala, a potřebovala najít východisko. Don Výhoň byl jedinou nadějí, ale věděla, že jeho pomoc nebude zadarmo.

„Co po mně chceš?“ zeptala se tiše, vědoma si toho, že jakákoliv dohoda s Donem Výhoněm bude mít svou cenu. Jeho pověst byla známá – nikdy nejednal bez osobního zisku.

Don Výhoň se usmál, ale jeho úsměv byl chladný. „Nic není zadarmo, princezno,“ pronesl. „Ale já ti mohu nabídnout ochranu. Mohu zajistit, že tě Zekhbella nechá být. Ovšem… musíme se domluvit. Chci víc než jen obdiv za tvou krásu.“

Silonetta věděla, že se ocitla v pasti. Neměla na výběr – potřebovala někoho, kdo by jí pomohl se z tohoto bludiště intrik a magie dostat. „Dobře,“ řekla nakonec s těžkým srdcem. „Co po mně žádáš?“

Don Výhoň přikročil blíže, jeho oči byly zúžené a plné chladné výpočetní síly. „Budu od tebe chtít něco mnohem cennějšího než peníze nebo majetek,“ pronesl tiše. „Chci přístup k tvým spojencům a jejich zdrojům. Chci mít možnost využít tvého postavení, až přijde správný okamžik.“

Princezna se zachvěla. Rozuměla dobře – Don Výhoň nechtěl jen jednorázovou službu, ale dlouhodobý vliv. Nabídl jí ochranu před Zekhbellou, ale výměnou si chtěl vybudovat mocenskou základnu skrze její postavení. Byla to dohoda s ďáblem, ale co jiného mohla dělat? „Souhlasím,“ vydechla, i když to slovo ji pálilo na jazyku.

„Moudré rozhodnutí,“ řekl Don Výhoň s lehkým úklonem. „Já své sliby plním, princezno, nezapomeň. Ale teď musíme jednat rychle. Zekhbella není typ, který by nechal věci jen tak odejít.“ Jeho hlas byl klidný, ale byl v něm náznak varování.

Mezitím se ostatní hrdinové zvolna začali shromažďovat. I když byli otřesení silou Zekhbelly, jejich vůle bojovat zůstávala silná. Jeden z hrdinů, kterého Zekhbella při své moci nezranila příliš těžce, se přiblížil k Silonettě a Donu Výhoni.

„Co teď?“ zeptal se pevně. „Zekhbella nám neustoupí jen proto, že zmizela v lesích. Víme, že se vrátí. A příště to bude ještě horší.“

Don Výhoň pohlédl na hrdinu s přezíravým pohledem. „Máš pravdu, hrdino. Zekhbella se vrátí. Ale tentokrát budeme připraveni. Já vím, co chce. A teď, když máme princezninu pomoc, můžeme získat přesně to, co potřebujeme, abychom se jí postavili.“

Silonetta zvedla hlavu, stále ještě zdrcená, ale odhodlaná. „Udělám, co bude třeba,“ pronesla s nově nabytou odvahou. „Ale musíme jednat rychle. Zekhbella nás nesmí překvapit.“

Hrdinové přikývli. Bylo jasné, že bez princezniny spolupráce a Donova vlivu by proti Zekhbellině síle neměli šanci. Teď ale měli plán. A přestože to bylo spojenectví plné nedůvěry, byla to jejich jediná šance.

Všichni se otočili k lesu, který stále vypadal děsivě a temně. Byli odhodlaní postavit se hrozbě, která nad nimi visela. Cesta však byla nejasná a plná nebezpečí, které teprve mělo přijít.

Kapitola 5: Plán proti Zekhbellině moci

5.1 Cihližánova pomoc

Po dramatickém setkání se Zekhbellou se skupina hrdinů, Don Výhoň a princezna Silonetta rozhodli sjednotit své síly a vymyslet plán, jak se postavit mocné čarodějce. Každý z nich si byl vědom toho, že čelí obrovské hrozbě, která by mohla zničit nejen je, ale celé město. Hledali způsob, jak se Zekhbellině magii postavit – a první krok byl jasný. Museli najít někoho, kdo by mohl odhalit více o tom, jak Zekhbella své síly čerpá.

„Cihližán,“ pronesl Don Výhoň, když společně seděli u plápolajícího ohně v tajné místnosti pod městem. „On jediný ví víc o městě a jeho historii než kdokoli jiný. Pokud někdo může odhalit, jak Zekhbella tak dlouho skrytě působila, bude to on.“

Silonetta, stále otřesená po předchozím střetu se Zekhbellou, přikývla. „Ale ten podivín...“ začala, ale hned se zarazila, když viděla Výhoňův výraz. Uvědomila si, že teď není čas na posměch. Cihližán byl jediná naděje, i když byl podivínský a jeho chování často budilo rozpaky.

„Je zvláštní, to ano,“ řekl jeden z hrdinů, „ale jeho schopnosti jsou nedocenitelné. Dokáže odhalit tajemství starých budov a zjistit, co se v nich odehrálo. Zekhbella zjevně čerpá svou moc z něčeho dávného, co je pevně spojené s tímto městem. Cihližán by mohl vědět co.“

Rozhodnuto, skupina se vydala do staré čtvrti města, kde Cihližán žil mezi starými, rozpadlými budovami. Cihližán byl vždy samotář, stranil se lidí, ale jeho znalosti o historii a tajemství města byly neocenitelné. Nikdo jiný nedokázal vnímat minulost budov tak, jak to uměl on. Jeho zvláštní schopnost „číst“ historii skrze lízání zdí byla legendární, i když si z něj mnoho lidí dělalo legraci.

Když dorazili k jeho domku, který vypadal spíše jako zchátralá ruina, znovu pocítili zvláštní atmosféru tohoto místa. Bylo zde ticho, jakoby okolní ulice zapomněly na zvuky běžného života. Všechno kolem bylo zahalené do mlhy vzpomínek a historie, která zůstávala neviditelná pro všechny kromě Cihližána.

Skupina zaklepala na těžké dřevěné dveře, které se po chvíli s vrzáním otevřely. Cihližán stál ve dveřích, jeho oči plné zvídavosti a podivnosti, která byla pro něj tak typická. „Co chcete?“ zeptal se svým hlubokým, mírně přerývaným hlasem.

„Potřebujeme tvoji pomoc,“ řekl Don Výhoň přímo. „Zekhbella. Vrátila se a její moc roste. Musíme zjistit, jak ji zastavit, a věříme, že čerpá sílu z dávných zdrojů spojených s tímto městem. Ty jsi jediný, kdo může odhalit, odkud její moc pochází.“

Cihližán mlčel. Chvíli jen sledoval každého z přítomných, jakoby je hodnotil a snažil se pochopit jejich záměry. Nakonec pokýval hlavou. „Zekhbella... ta jména jsou stará, jako kameny tohoto města,“ zamumlal. „Musím se podívat. Potřebuju se podívat na zdroj. Vím, kde začít. Ale není to místo, kam byste chtěli jít.“

Don Výhoň přikývl. „Nemáme na výběr. Pověz nám, kde začít, a my tě doprovodíme.“

Cihližán se otočil zpět do svého domu, zmizel na okamžik ve stínu a vrátil se s malou koženou brašnou. „Pojďte za mnou,“ řekl tiše, ale rozhodně. „Všechno začíná v Podzemí.“

Podzemí bylo staré městské sklepení, dávno zapomenuté a nyní skryté pod základy moderního města. Podzemní tunely, katakomby a chodby byly plné zapomenutých příběhů, které již nikdo nepamatoval. A právě tam, jak Cihližán tvrdil, mohl najít stopu vedoucí k Zekhbellině síle.

Skupina následovala Cihližána do hlubin města, kde jim každý krok připomínal tíhu minulosti. Chodby pod městem byly tmavé a vlhké, místy prosvítalo jen slabé světlo z popraskaných kamenů, které pamatovaly staletí. Cihližán se zastavil u jedné zvláštní zdi, která byla na první pohled obyčejná. Bez jediného slova přistoupil k ní a pomalu olízl jeden z kamenů. Jeho oči se na okamžik zavřely, jako by mu zeď odhalovala svá tajemství.

„Zde,“ řekl nakonec. „Tady to začíná. Tohle místo je propojeno s dávnou magií. Je tu něco, co se dotýká samotného základu města. Zekhbella čerpá svou sílu z tohoto místa. Ale není to jen ona. Tohle místo bylo magické dávno před jejím příchodem.“

Don Výhoň přistoupil blíže. „Jak to můžeme zastavit?“ zeptal se tiše.

Cihližán se zamračil a jeho pohled se zdál být prázdný, jako by se snažil proniknout do vzdálených staletí. „Nevím. Ale vím, že tohle místo je klíčem. Musíte najít způsob, jak odříznout Zekhbellu od tohoto zdroje. Jinak bude její moc stále sílit.“

Skupina hrdinů se na sebe podívala. Cítili, že jsou blízko odpovědi, ale zároveň chápali, že cesta před nimi bude plná nebezpečí a nejistoty. Zekhbella nebyla jen mocná čarodějka – byla propojená s něčím mnohem starším a hlubším, než si dříve mysleli.

5.2 Sestup do Podzemí

Cihližán vedl skupinu hrdinů hlouběji do temnoty pod městem. Katakomby se táhly jako spleť dávno zapomenutých chodeb a tunelů, kde ticho a chlad vytvářely zlověstnou atmosféru. Vzduch byl vlhký a páchl starobylostí, jako by samotné kameny v sobě nesly vzpomínky na časy, které lidé dávno opustili. Čím dál šli, tím více si uvědomovali, že tohle místo nebylo jen staré, ale magicky nabité. Každý jejich krok oživoval dávno ztracenou energii.

„Tohle místo mě děsí,“ zamumlala Silonetta, která se pevně držela v pozadí. Byla zvyklá na luxus svého paláce, ne na temnotu podzemí, které vypadalo, jako by mělo každou chvíli pohltit všechny živé bytosti. Její obvyklá sebedůvěra byla pryč a nahradila ji neklidná nervozita.

„Nejsi sama,“ přikývl jeden z hrdinů, jehož ruka svírala zbraň, jako by očekával, že se každou chvíli něco stane. Všichni cítili, že tu něco není v pořádku, něco, co sahá hluboko do minulosti, dál než kam sahaly jejich znalosti.

Cihližán se zastavil před dalším kamenem, který vypadal ještě starší než všechny ostatní. Jeho povrch byl pokryt neznámými runami a symboly, které se zdály být starší než samotné město. Pomalu se sklonil, vyplázl jazyk a jemně olízl jeden z kamenů. Jeho oči se na okamžik zavřely, jak vstřebával informace skryté v materiálu, a jeho dech se zpomalil. Bylo to, jako by kameny oživovaly dávné vzpomínky a předávaly je přímo Cihližánovi.

„Tohle místo,“ zašeptal po chvíli, „tohle je klíč. Zekhbella tu čerpá svou moc. Ale není to jen ona. Je to něco mnohem hlubšího, co bylo ukryto po staletí.“ Jeho jazyk se opět dotkl kamene, zatímco zíral do prázdna, jakoby zdi samotné šeptaly příběhy minulosti.

„Co to znamená?“ zeptal se Don Výhoň, který stál těsně za Cihližánem, jeho oči zúžené a mysl zcela soustředěná na možnosti, jak z této situace vytěžit co nejvíce. Věděl, že tu existuje něco, co by mohlo být nejen nebezpečné, ale také užitečné. „Jak můžeme tu moc přerušit?“

Cihližán se na okamžik odmlčel, zkoumal chuť a strukturu starobylých kamenů, jako by z nich doloval další střípky informací. „Tahle magie je příliš stará na to, aby byla jednoduše přerušena. Je zakořeněná v samotných základech města. Musíme zjistit, odkud proudí. Pokud najdeme původní zdroj, můžeme Zekhbellu odříznout od její síly. Ale bude to nebezpečné.“

Hrdinové stáli tiše, vědomi si toho, že jakýkoliv špatný krok by je mohl stát život. Podzemí bylo plné skrytých hrozeb – ne jen těch fyzických, ale i magických. Místo vibrovalo zvláštní energií, kterou si nikdo z nich nedokázal plně vysvětlit. Bylo jasné, že tohle nebude obyčejný úkol.

„A kde začneme?“ zeptal se jeden z hrdinů, který se připravil na boj. „Nemůžeme tady jen tak stát a čekat, až nás to místo pohltí. Musíme něco udělat.“

Cihližán se otočil k nim a pokynul jim, aby ho následovali. „Musíme najít centrální komoru. Tam, kde se všechny tyto síly sbíhají. Ale varuji vás,“ jeho hlas se ztišil a zněl naléhavě, „to, co tam najdete, vás změní. Není to jen magie. Je to starobylé vědění, které nemá být odhaleno.“

Don Výhoň pozvedl obočí, zaujatý tím, co slyšel. „Starobylé vědění?“ zopakoval. „To zní zajímavě.“ V jeho hlase se skrýval zájem, který překračoval prostou touhu po moci. Don Výhoň vždy hledal informace a znalosti, které by ho posunuly dál. A to, co Cihližán naznačoval, vypadalo jako klíč k něčemu mnohem většímu.

„Neztrácejme čas,“ řekl jeden z hrdinů a vykročil vpřed. „Zekhbella může zaútočit kdykoliv. Musíme se dostat k tomu zdroji dřív, než nás najde.“

Skupina pokračovala hluboko do temného podzemí, kde chodby vedly do úzkých průchodů a spletitých tunelů. Čím dál šli, tím více se cítili ztraceni. Všude byly další staré symboly, které ožívaly pod prsty Cihližána, jenž občas zastavil, aby je zkoumal – samozřejmě jazykem. Postupovali pomalu, ale neúprosně. Když konečně došli k další velké síni, Cihližán se zastavil a pokynul jim, aby zůstali stát.

„Tady to je,“ zašeptal. „Centrální komora.“

Velká, kruhová místnost byla obklopena starými runami a magickými symboly, které zářily slabým světlem. Uprostřed komory stál podivný oltář, pokrytý nánosem prachu a času, ale jeho aura byla stále silná. Z tohoto místa proudila magie, kterou Zekhbella používala k ovládnutí města.

Silonetta přistoupila blíže a opatrně se rozhlédla. „Jak to můžeme zastavit?“ zeptala se tiše, ale její hlas zněl zoufale. „Co musíme udělat?“

Cihližán přistoupil k oltáři, klekl si a olízl povrch starodávného kamene. Jeho oči se zavřely, když znovu vstřebával vědění, které kameny nabízely. „Musíme zlomit spojení mezi tímto místem a Zekhbellou,“ pronesl po chvíli. „Ona čerpá svou sílu odsud, ale to spojení není přirozené. Nějakým způsobem jej vytvořila nebo obnovila. Když to přerušíme, bude oslabena.“

„Jak?“ zeptal se Don Výhoň, který stál těsně za ním. „Co konkrétně musíme udělat?“

Cihližán zaváhal, jeho pohled byl stále soustředěný na oltář. „Je tu rituál. Starý, velmi nebezpečný rituál, který může rozbít toto spojení. Ale musíme být opatrní. Pokud to uděláme špatně, mohli bychom nechtěně uvolnit ještě horší sílu, než je Zekhbella.“

Skupina se shromáždila kolem oltáře, každý z nich s napětím očekával, co se bude dít dál. Věděli, že nemají mnoho času. Zekhbella byla blízko – cítili její přítomnost v samotném vzduchu, jak se mísila s magií podzemí.

„Tak začněme,“ pronesl Don Výhoň, jehož oči byly upřeny na Cihližána. „Nemáme co ztratit. Zekhbella nás stejně najde. Buď ji oslabíme teď, nebo budeme příště čelit její plné síle.“

Cihližán se zhluboka nadechl a začal připravovat starodávný rituál. Slova, která odříkával, zněla jako ozvěny z dávné minulosti, jejich síla oživovala staré symboly a runy na zdech. Místnost se začala třást, jak se magie probouzela, a vzduch byl naplněn starobylými slovy, která se nesla ozvěnou skrze kamenné stěny.

Bylo to jen otázkou času, než Zekhbella ucítí, co se chystají udělat. A ona jim to určitě nenechá jen tak.

5.3 Rituál a jeho důsledky

Místnost se třásla a stěny, pokryté starodávnými runami, začaly slabě zářit pod vlivem Cihližánova rituálu. Jeho hlas, tiše pronášející starodávná slova, se nesl ozvěnou kamennými chodbami. Každé slovo, každé zaklínadlo oživovalo skrytou magii, která prostupovala celým městem, a zároveň rozvibrovávalo samotné základy Zekhbelliny moci.

„Musíme to udělat rychle,“ pronesl Don Výhoň s pohledem upřeným na rozsvícené runy. „Zekhbella nás ucítí, a když se vrátí, bude to ještě horší než předtím.“ Jeho obvyklý chladný klid se pomalu vytrácel, a i on začínal cítit váhu situace. Bylo jasné, že tu nešlo jen o ztrátu moci, ale o něco mnohem většího. Pokud by selhali, mohli by uvolnit ještě temnější síly, jak Cihližán varoval.

Cihližán pokračoval v lízání starobylých kamenů, jeho jazyk se dotýkal míst, kde runy nejvíce zářily, a jeho tělo se napínalo pod náporem magie. Vnímal, jak se moc a vědění starobylé magie prolíná s jeho vlastními schopnostmi, a každý další dotek odhaloval více a více z toho, co bylo skryto po staletí. Přestože to byl jen začátek rituálu, atmosféra v místnosti se změnila. Bylo jasné, že probudili sílu, kterou nemohou zcela ovládnout.

Silonetta stála vedle oltáře, její dech se zrychloval. Cítila, jak magické síly krouží kolem ní, a poprvé si uvědomila, jak hluboce Zekhbella ovládala město. Všechno, co dělala, všechny její hry a manipulace, se nyní zdály tak bezvýznamné. Tohle bylo skutečné. A Zekhbella nebyla jen čarodějka – byla něčím mnohem více, propojená s dávnými silami města, které neměly být odhaleny.

„Přijde sem,“ zašeptala, když se jí z hrdla vydral strach. „Ví, že ji oslabujeme. Musí cítit, co děláme.“

Don Výhoň pokynul jednomu z hrdinů, aby zkontroloval okolí. „Buďte připraveni,“ řekl tiše, ale rozhodně. „Až přijde, musíme ji zastavit, alespoň na dost dlouho, aby Cihližán dokončil rituál.“

Jeden z hrdinů, který se připravoval k boji, vykročil ke dveřím vedoucím zpět do temných tunelů. „Zůstaneme na stráži,“ pronesl odhodlaně, jeho oči pevné a plné očekávání střetu. Věděl, že proti Zekhbellině moci nemají mnoho šancí, ale museli se postavit na odpor, aby zachránili město.

V tu chvíli se země pod nimi znovu otřásla a stěny komory začaly praskat, jak starodávná magie prostupovala prostorem. Z oltáře uprostřed místnosti začala vycházet záře, která se stávala stále jasnější a intenzivnější. Cihližánův hlas se ztišil, jeho rty se přiblížily ke kameni a on jemně olízl další z run. „Blížíme se ke zlomu,“ zamumlal, jak magie kolem nich začala být téměř nesnesitelná.

Náhle se v chodbě ozvaly kroky – těžké a rychlé. Všichni ztuhli, když si uvědomili, že Zekhbella je blízko. Její přítomnost naplnila vzduch nebezpečím, jako by se každý vdech stal bojem o přežití. Všichni, včetně Dona Výhoně, věděli, že pokud ji nedokáží alespoň zpomalit, budou bez šance.

Do místnosti vtrhla Zekhbella, její temné oči zářily hněvem a její ruce byly obklopeny magickou aurou, která praskala energií. „Mysleli jste si, že mě můžete zastavit?“ pronesla s chladným úšklebkem. „Tohle místo je moje. Nikdy mě od něj neodříznete.“ Její hlas byl plný hněvu, ale i jistoty, že nad nimi zvítězí.

„Zpomal ji!“ vykřikl Don Výhoň, když se jeden z hrdinů pokusil postavit mezi Zekhbellu a oltář. Čarodějka mu ale jedním mávnutím ruky uštědřila ránu, která ho odhodila přes celou místnost. Ostatní hrdinové se vrhli do boje, zatímco Cihližán stále pokračoval v rituálu.

Zekhbella se smála. „Jste bezmocní. Vaše snaha je marná. Tohle místo mi patří!“ pronesla temně, jak její magie sílila. Ale v ten okamžik, kdy byla zcela soustředěná na boj s hrdiny, se stalo něco nečekaného. Záře z oltáře zesílila natolik, že místnost oslepla světlem. Cihližán dokončil poslední část rituálu a s posledním olíznutím symbolů na kameni přerušil spojení mezi Zekhbellou a magií místa.

Čarodějka ztuhla. Její oči se rozšířily, když pocítila, jak její moc začíná slábnout. „Ne…!“ vykřikla, ale bylo příliš pozdě. Magie místa, která jí po staletí dodávala sílu, byla přerušena. Její postava se začala třást, jak ztrácela kontrolu nad svou mocí. I když byla stále nebezpečná, její aura už nebyla tak intenzivní, jako byla předtím.

„Zlomili jsme její sílu,“ zašeptal Cihližán, jeho tvář vyčerpaná, ale odhodlaná. „Je oslabená, ale musíme být opatrní. I teď je stále mocná.“

Don Výhoň, který celou dobu vyčkával v bezpečné vzdálenosti, přistoupil blíže. „Zekhbello,“ pronesl s ledovým klidem, „dostali jsme tě. A teď jsi v pasti.“

Zekhbella, i když oslabená, se zlostně otočila k Donu Výhoni. Její oči zářily nenávistí, ale také beznadějí. Věděla, že ztrácí kontrolu nad situací, a přesto se odmítala vzdát. „Tohle není konec,“ sykla, její hlas naplněný hněvem a touhou po pomstě. „Vrátím se. Vždycky se vrátím.“

S tím se čarodějka pomalu stáhla do stínů, její postava se rozplynula v temnotě, která ji obklopovala. Ale i když zmizela, bylo jasné, že to nebylo naposledy, kdy se s ní setkají. Zekhbella možná prohrála bitvu, ale válka ještě zdaleka neskončila.

Skupina hrdinů i Don Výhoň zůstali stát uprostřed místnosti, každý z nich vyčerpaný, ale stále naživu. Zekhbella byla pryč – alespoň prozatím. Ale věděli, že jejich úkol nekončí. Čekalo je ještě mnoho nebezpečí a Zekhbella, i když oslabená, se jednoho dne vrátí, aby získala zpět, co ztratila.

„Musíme se připravit,“ pronesl jeden z hrdinů tiše, „příště to nebude tak snadné.“

Don Výhoň přikývl a zamyslel se. „Ano, příště budeme muset být chytřejší,“ pronesl tiše, jak jeho mysl již plánovala další kroky. „Ale prozatím jsme vyhráli.“

Kapitola 6: Nové spojenectví

6.1 Nové výzvy a skryté záměry

Po úspěšném rituálu, který oslabil Zekhbellinu moc, se skupina hrdinů, Don Výhoň a Cihližán vrátili zpět na povrch. Atmosféra byla napjatá, přestože na chvíli zvítězili, každý z nich věděl, že to byl jen dočasný triumf. Zekhbella byla oslabena, ale nikdo nepochyboval, že se brzy zotaví a přijde s ještě silnějším úderem. A pokud by jim chtěla skutečně ublížit, měla spoustu času na přípravu.

„Nemůžeme se jen tak uvolnit,“ řekl jeden z hrdinů, když vstoupili do prázdných uliček města. „Ona se vrátí. A teď, když ví, že jsme ji dokázali oslabit, bude ještě zuřivější.“ Jeho hlas zněl odhodlaně, ale také plný obav. Bylo jasné, že čelí protivníkovi, který se nevzdává.

Don Výhoň kráčel po boku skupiny a zůstával ve stínu, jak měl ve zvyku. Jeho mysl byla plná výpočtů, jak co nejlépe využít situace. Když se zastavili u jednoho z domů, tiše promluvil: „Zekhbella teď ví, že jsme schopní ji porazit. Bude hledat nové způsoby, jak získat zpět svou moc. A my musíme udělat to samé. Musíme najít další spojence.“

Silonetta, která celou dobu mlčela, se konečně připojila k rozhovoru. „A kde ty spojence najdeme?“ zeptala se s pochybami. „Kdo bude ochotný bojovat proti někomu, jako je Zekhbella? Všichni se jí bojí.“ Její hlas byl plný skepse, ale také bezmoci. Věděla, že bez dalších sil bude téměř nemožné čarodějku porazit nadobro.

Don Výhoň se usmál, ale jeho úsměv byl chladný, téměř výsměšný. „Každý má svou cenu, princezno,“ pronesl. „Někdy je to strach, jindy moc nebo zlato. A já vím o několika jedincích, kteří by mohli být ochotni jednat. Až bude správný čas, oslovíme je.“

Cihližán, který se držel v pozadí, pokrčil rameny. „Vím o místech v tomto městě, která jsou stejně stará a mocná jako to, které jsme našli. Mohly by nám poskytnout další odpovědi. Ale také mohou přivést ještě větší nebezpečí,“ varoval. Jeho oči byly stále plné podivného lesku, jakoby stále naslouchal skrytým hlasům starobylých zdí.

Skupina se usadila v malé, skryté hospodě na okraji města. Bylo to jedno z těch míst, které sloužilo jako útočiště pro lidi, kteří nechtěli být nalezeni. Místní neklidně sledovali příchozí, ale nevěnovali jim příliš pozornosti. Don Výhoň znal tato místa dobře – byla to jeho doména. Tady mohl jednat a plánovat nerušeně.

Když se usadili u jednoho ze zapadlých stolů, Don Výhoň promluvil znovu. „Potřebujeme víc než jen znalosti. Potřebujeme armádu. A musíme začít s budováním už teď. Zekhbella nebude čekat. Čím dříve najdeme spojence, tím lépe pro nás.“

„Ale kdo by se k nám přidal?“ zeptala se Silonetta znovu. „Zekhbella má pověst, která odrazuje i ty nejodvážnější. Nikdo nechce skončit pod její kletbou.“

Don Výhoň pokrčil rameny. „Existují lidé, kteří nemají na výběr. Existují takoví, kteří nenávidí Zekhbellu, protože jim něco vzala. Pokud najdeme ty správné osoby, můžeme je přimět k boji na naší straně. Ale musíme je najít dřív, než ona najde nové spojence. Zekhbella je stále mocná, i když oslabená. A víme, že nehraje férově.“

Hrdinové se po těchto slovech zamysleli. Bylo jasné, že bude potřeba více než jen odvaha, aby se s čarodějkou definitivně vypořádali. Potřebovali víc lidí, více sil, více magie – a také plán, jak Zekhbellu definitivně oslabit a odstranit její vliv z města. Každý z nich cítil tíhu nadcházejících událostí. Toto nebyl běžný boj. Byl to souboj s mocí, která se vymykala běžnému chápání.

V tu chvíli se otevřely dveře hospody a do místnosti vstoupil někdo, koho nečekali. Zahalena v tmavém plášti, s očima plnými záhad a tajemství, do místnosti tiše vstoupila Zekhbella. Všichni ztuhli. Přestože byla oslabena, její přítomnost stále vzbuzovala strach. „Není tohle roztomilé,“ pronesla tichým, ale nebezpečným hlasem. „Sedíte tu a plánujete, jak mě zničit. Ale já jsem už tady.“

Don Výhoň se nehnul. Jeho chladný pohled sledoval Zekhbellu, jak se pomalu přibližovala ke stolu. „Co chceš, Zekhbello?“ zeptal se klidně, jeho tón neukazoval žádný strach. „Tahle hra ještě neskončila.“

Čarodějka se zlehka usmála. „Možná ne, ale hraju ji já,“ pronesla s temným podtónem. „A právě teď mám něco, co vy nemáte – čas. Můžete si měnit plány, jak chcete. Ale já jsem trpělivá. A než se nadějete, budu zpět ve své plné síle. Pak uvidíte, že vaše snaha byla marná.“

S tím se Zekhbella otočila a znovu opustila místnost, jakoby jen přišla, aby jim připomněla, že jejich vítězství bylo jen dočasné. Skupina zůstala sedět v tichu, zatímco atmosféra kolem nich zhoustla napětím. Zekhbella byla oslabená, ale její sebevědomí jim ukazovalo, že je stále nebezpečná a její plány zdaleka nekončí.

„Musíme jednat rychle,“ pronesl Don Výhoň, jakmile se čarodějka ztratila z dohledu. „Má pravdu. Nemáme moc času. A pokud budeme čekat, vyhraje.“

„Co teď?“ zeptal se jeden z hrdinů. „Kde začneme?“

Don Výhoň se zamyslel a pak tiše pronesl: „Víme, že musíme najít další zdroje síly, jako byla ta v Podzemí. A víme, že Zekhbella bude hledat to samé. Musíme ji předběhnout a zajistit si další spojence. Ale bude to vyžadovat víc než jen odvahu. Potřebujeme informace, strategii a čas. A právě čas je to, co nám teď rychle dochází.“

S tím zůstala skupina v tiché úvaze, zatímco každý z nich přemýšlel o budoucnosti a nebezpečích, která na ně čekají. Zekhbella byla sice oslabená, ale zdaleka nebyla poražená. Boj o osud města právě začínal.

6.2 Temný návrh Kanašmíra

Po Zekhbellině návštěvě v hospodě panovalo mezi hrdiny napětí. I přes její oslabení si uvědomovali, že její slova nebyla jen prázdnou hrozbou. Měli před sebou těžký úkol a Zekhbella nebyla jejich jediným nepřítelem. Při snaze porazit čarodějku museli být ostražití i vůči těm, kteří stáli ve stínech a hráli svou vlastní hru.

Mezi nimi byl Kanašmír, který po dlouhou dobu sledoval dění z bezpečné vzdálenosti, aniž by se přímo zapojil. Jeho city vůči Zekhbelle byly jeho nejhlubším tajemstvím – přestože byl často chladný a manipulativní, v jeho srdci se ukrývala bezbřehá láska k mocné čarodějce. Byla to láska, kterou nikdy nevyjevil, ale která ho hnala ve všem, co dělal. A teď, když viděl, že je oslabena a ohrožena, věděl, že musí jednat.

Když skupina hrdinů a Don Výhoň opustili hospodu a vydali se do dalšího úkrytu, Kanašmír je tiše sledoval. Měl vlastní plán. Nešlo mu o zničení Zekhbelly – naopak, chtěl jí pomoci. Chtěl se k ní připojit a nabídnout jí svou pomoc, ale věděl, že nemůže jednat přímo. Don Výhoň a ostatní by to nikdy nepřijali.

Kanašmír se zjevil v uličce jako stín. Jeho přítomnost byla okamžitě cítit, přestože přišel tiše. „Mysleli jste si, že na mě zapomenete?“ pronesl s úšklebkem. „Opravdu si myslíte, že se můžu jen tak stáhnout z této hry?“

Don Výhoň zvedl hlavu a jeho oči se setkaly s Kanašmírovými. „Nezapomněli jsme na tebe, Kanašmíre,“ odpověděl klidně, jeho hlas plný podezření. „Jen jsme nevěděli, kdy se rozhodneš znovu ukázat.“

Kanašmír přistoupil blíže ke stolu, kolem kterého seděla skupina. V jeho očích se mihla temná, ale dobře skrytá starost. „Vím, že Zekhbella je stále hrozbou. A já mám informace, které by vám mohly pomoct. Ale výměnou za to chci, abyste mi dovolili jednat po svém.“

Silonetta se na něj podívala podezřívavě. „Co za to chceš?“ zeptala se tiše. „Moc dobře víme, že nic neděláš bez důvodu.“

Kanašmír se usmál, ale jeho úsměv byl melancholický, téměř smutný. „Chci jen své vlastní místo v této hře,“ pronesl s nejasným náznakem. „Zekhbella je oslabená, ale není bezmocná. Chci jí pomoct. Pokud mi dovolíte jednat podle mých pravidel, zajistím, že její síla nebude hrozbou pro vás.“

Don Výhoň se zamračil. „Pomůžeš jí? Ty chceš pomoct Zekhbelle?“ Jeho hlas byl plný nedůvěry. „Proč bychom ti měli věřit?“

Kanašmír se odmlčel a jeho tvář byla nečitelná. „Protože ji miluju,“ pronesl nakonec tiše, ale jeho slova nesla ohromnou váhu. Bylo to poprvé, co přiznal své city, a ačkoli to nechtěl přiznat před Donem Výhoněm, věděl, že nemá jinou možnost. „Nemůžete ji zničit. Já nechci, aby byla poražena. Chci jí pomoct, aby se mohla znovu postavit na nohy – ale tím, že ji oslabím naoko, můžu zajistit, že nebude mít důvod vás ohrozit. Společně můžeme vytvořit rovnováhu, která by předešla další válce.“

V místnosti zavládlo ticho. Silonetta se na Kanašmíra dívala se směsí překvapení a znechucení. „Miluješ ji?“ zopakovala nevěřícně. „Jak můžeš milovat někoho tak zkaženého?“

Kanašmír se na ni zamračil, ale neřekl nic. Jeho láska k Zekhbelle byla jeho největší slabostí, ale také jeho největší motivací. „Je složitější, než si myslíte,“ řekl nakonec. „A já jsem součástí jejího světa, ať se vám to líbí, nebo ne.“

Don Výhoň, stále klidný a chladný, přikývl. „Dobře, Kanašmíre,“ pronesl nakonec. „Pokud nás nezradíš a pokud to, co říkáš, pomůže zabránit dalšímu chaosu, můžeme ti dovolit, aby ses k ní připojil. Ale pamatuj, že hraješ s ohněm. Jakmile nás zradíš, bude to tvůj konec.“

Kanašmír přikývl, vědom si rizik, ale poháněn svými city. „Nezklamu vás,“ pronesl tiše. „Pomůžu vám, abychom našli způsob, jak s ní uzavřít příměří. A pak, možná, bude naděje pro všechny z nás.“

S tím se skupina připravila na další krok. Kanašmír byl nyní součástí jejich plánu, ale jeho loajalita zůstávala tajemstvím, které mohl rozkrýt pouze čas. Láska, kterou choval k Zekhbelle, ho poháněla k tomu, aby ji zachránil, ale také ho nutila hrát nebezpečnou hru na dvou stranách. Boj o moc a lásku ještě zdaleka neskončil.

6.3 Setkání v kanálech

Po dohodě s Kanašmírem se skupina hrdinů rozhodla, že je čas vydat se do temných hlubin městských kanálů. Tohle bylo místo, kde Kanašmír vládl – jeho terén, plný tajných cest, úzkých chodeb a starých, zapomenutých tunelů. Právě zde se měli střetnout s agenty Zekhbelly, kteří operovali skrytě a ohrožovali Kanašmírovo teritorium. Již dříve je zmínil jako ty, kteří podkopávají jeho pozici a působí ve stínech, zatímco Zekhbella je nad nimi držela v šachu.

Kanašmír při jednání s Donem Výhoněm a hrdiny vyjádřil, že tito agenti nejsou jen hrozbou pro něj, ale i pro všechny, kdo se pokoušejí oslabit Zekhbellu. Jeho nabídka byla jednoduchá: pokud se jich zbaví, poskytne skupině informace, které jim pomohou porazit čarodějku. Věděl však, že tohle byla jen první fáze jeho plánu – setkání se Zekhbellou bylo stále jeho hlavním cílem.

Když se blížili k vchodu do kanálů, vlhký vzduch a zvuk kapající vody je obklopil. Ticho bylo přerušováno jen šplouchnutím a vzdáleným zvukem tekoucí vody. Silonetta se zamračila, nespokojená s tím, že se musí opět vydat do podzemí. Její tvář, obvykle plná elegance, byla teď naplněna odporem. „Mám pocit, že už nikdy nebudu čistá,“ zamumlala, zatímco opatrně kráčela vpřed.

Kanašmír šel vpředu, jeho kroky byly tiché a jisté. Tady se cítil jako doma, každý kámen a každý zvuk mu byl známý. Přesto jeho mysl nebyla úplně soustředěná na nadcházející střet. Jeho myšlenky se stále vracely k Zekhbelle. Byla jeho slabostí, ale zároveň silou, která ho nutila pokračovat. Věřil, že pokud dokáže najít způsob, jak ji ochránit před zradou hrdinů, dokáže si získat její lásku – nebo alespoň respekt.

„Jak moc jsou ti agenti nebezpeční?“ zeptal se jeden z hrdinů, který se nervózně rozhlížel kolem. „Tyhle tunely vypadají jako nekonečné bludiště. Jak víš, kde je hledat?“

Kanašmír se otočil a vrhl na něj lehce pobavený pohled. „Tohle je můj svět,“ řekl tiše. „Můj domov. Město nahoře patří vám, ale tady dole vládnu já. Vím přesně, kde se skrývají. Jsou to Zekhbellini agenti, kteří pracují potají, aby ji chránili a šířili její vliv. Pokud je zničíme, Zekhbella ztratí své oči a uši zde v podzemí.“ Jeho hlas zněl chladně, ale uvnitř něj byla jemná nervozita – pokud by neuspěl, nejenže by hrdiny zklamal, ale mohl by ztratit Zekhbellu navždy.

Po chvíli chůze dorazili do staré, rozpadlé části kanálů, kde zdi byly pokryté mechem a praskliny v nich byly široké jako mužská ruka. Kanašmír se zastavil a opatrně zvedl ruku na znamení ticha. „Jsou blízko,“ zašeptal. „Tady se ukrývají. Jsou to zkušení zabijáci, kteří se umí skrýt ve stínu. Bude to rychlé a nebezpečné.“

Don Výhoň se přiblížil ke Kanašmírovi. „Jak moc můžeme věřit tvým informacím?“ zeptal se chladně. „Nesnažíš se nás zavést do pasti, že ne?“

Kanašmír se ušklíbl. „Věř mi nebo ne, ale i já mám důvod zbavit se těch agentů. Zekhbella o nich možná neví, ale já ano. Chtějí oslabit její moc tady v kanálech – a já si nemůžu dovolit, aby někdo zasahoval do mé říše.“

Hrdinové zaujali bojové pozice, když se ozvaly tiché kroky v temnotě před nimi. Z místnosti před nimi začali vycházet postavy – agenti Zekhbelly, zahalení v černých pláštích, s dýkami skrytými v rukávech. Jejich tváře byly skryty pod maskami, ale jejich oči zářily nenávistí. Byli připraveni zabíjet. A na rozdíl od Kanašmíra neznali slitování.

„Támhle jsou!“ vykřikl jeden z hrdinů a vrhl se vpřed. Strhla se zběsilá bitva, kde každý úder meče, každý výstřel šípu a každé zaříkání znamenaly rozdíl mezi životem a smrtí. Agenti Zekhbelly bojovali tvrdě, ale hrdinové byli odhodlaní. Kanašmír, i když se snažil zůstat stranou přímého boje, pozorně sledoval, jak se bitva vyvíjí. Jeho mysl zůstávala zaměřená na jeden cíl – zajistit, aby hrdinové vyhráli, ale také, aby Zekhbella nepřišla o svou moc nad kanály úplně.

„Zaútočte na ně zezadu!“ zvolal Don Výhoň, který rychle analyzoval situaci a organizoval protiútok. Hrdinové obklíčili agenty a začali je likvidovat. Jeden po druhém padali do bláta kanálů, až nakonec zbylo jen několik přeživších, kteří se pokusili o únik.

Kanašmír sledoval jednoho z nich, který se snažil proplížit úzkou chodbou pryč. Opatrně se připlížil k němu, jeho tělo se pohybovalo ve stínu jako had. Když se dostal dost blízko, rychle tasil svou dýku a jediným přesným úderem ho zasáhl do zad. Agent padl bez hlesu.

Bitva skončila. Kanály znovu ovládlo ticho. Hrdinové, ačkoli vyčerpaní, si oddechli. „Je po všem,“ pronesl jeden z nich, utíraje si pot z čela.

Kanašmír se postavil, jeho obličej zůstával nečitelný. „Ještě ne úplně,“ řekl tiše. „Ještě se musím setkat se Zekhbellou. Musím jí vysvětlit, co se tu stalo.“ Jeho hlas zněl téměř lítostivě, jako by věděl, že se blíží ke kritickému bodu svého plánu – a svých citů.

Don Výhoň k němu přistoupil, jeho oči se zúžily. „Pamatuj, Kanašmíre,“ pronesl klidně, ale výhružně. „Sledujeme tě. Pokud nás zradíš, bude to tvoje poslední zrada.“

Kanašmír přikývl, ale v jeho mysli se stále střetávaly dva světy. Miloval Zekhbellu a chtěl jí pomoci, ale zároveň věděl, že pokud by se pokusil zradit hrdiny, zničil by sám sebe. Stál na tenké hranici mezi loajalitou k lásce a nutností přežít. Ať už se rozhodne jakkoli, jedna z těchto stran bude muset padnout.

Kapitola 7: Rozhodující okamžiky

7.1 Střet lásky a loajality

Po vítězství nad Zekhbellinými agenty v podzemí se skupina hrdinů stáhla zpět do úkrytu, kde měli projednat své další kroky. Atmosféra byla napjatá – všichni věděli, že jejich boj ještě zdaleka neskončil. Kanašmír, ačkoli se ukázal jako užitečný spojenec, vzbuzoval stále pochybnosti. Jeho loajalita byla zpochybňována na každém kroku. Málokdo věřil, že jeho city k Zekhbelle neovlivní jeho činy.

Kanašmír seděl u stolu, jeho pohled zíral do prázdna. Myšlenky na Zekhbellu ho pronásledovaly. Stále si přehrával poslední okamžiky jejich setkání, kdy se poprvé otevřeně postavila proti jeho plánům. Nechtěla být oslabená, nechtěla být poražená – ale on věděl, že její cesta ji vede k záhubě. Láska k ní ho pohlcovala, ale zároveň ho svírala pocitem neodvratné zrady. Nemohl se rozhodnout, kterou cestou se vydá.

„Kanašmíre,“ pronesl Don Výhoň, který seděl na druhé straně stolu, jeho oči se zúžily, „už jsme ti dali čas na rozhodnutí. Co bude dál? Setkáš se s ní? Budeš hrát podle našich pravidel, nebo nás zradíš?“ Jeho hlas byl ledově chladný, bez emocí, ale plný očekávání.

Kanašmír se pomalu otočil k Donu Výhoňovi, jeho pohled plný vnitřního boje. „Setkám se s ní,“ odpověděl tiše, ale rozhodně. „Musím jí vysvětlit, co se stalo. Jestli je šance ji přesvědčit, aby se stáhla... udělám to.“ Jeho slova zněla jako slib, ale byla v nich i nevyřčená hrozba.

Silonetta, která stála opodál, se zamračila. „Myslíš si, že tě Zekhbella poslechne?“ zeptala se. „Ta čarodějka tě použije proti nám, Kanašmíre. Tvůj cit pro ni tě jen zničí. Nejsi pro ni nic než nástroj.“

Kanašmír zavrtěl hlavou. „Není to tak jednoduché, jak si myslíte,“ odvětil s jistou lítostí. „Mám plán, jak ji oslabit, ale musím s ní mluvit. Nemůžeme ji jen porazit, aniž bychom ji pochopili. Ona je víc než jen zlá čarodějka, má důvody pro to, co dělá.“

Don Výhoň se opřel do židle, jeho pohled byl stále podezřívavý. „Dobře,“ řekl po chvíli. „Setkej se s ní. Ale nezapomeň, že tě budeme sledovat. Každý tvůj krok. Jestli nás zradíš, nebudeš mít kam se schovat.“ Jeho hlas byl pevný, jako výstraha. Kanašmír věděl, že s Donem Výhoněm není radno si zahrávat.

S tím se Kanašmír zvedl a vydal se z úkrytu, připraven čelit Zekhbelle. Jeho srdce bušilo rychleji než kdy jindy – nebylo to jen strachem, ale i očekáváním setkání s ní. Věděl, že tento okamžik bude rozhodující. Musel si vybrat mezi láskou k Zekhbelle a loajalitou k těm, kteří ho teď potřebovali. Každý jeho krok byl provázen vnitřním bojem, který hrozil, že ho pohltí.

Kanály byly tiché, až příliš tiché. Kanašmír se pohyboval skrze známé chodby, až dorazil na místo, kde si s ní měl domluvit schůzku. Stála tam, v plné své kráse, i když její aura byla stále oslabená rituálem, který Cihližán a ostatní provedli. Její oči však stále zářily temnotou a silou, která ho přitahovala.

„Přišel jsi,“ pronesla Zekhbella s jemným úšklebkem. „Věděla jsem, že to uděláš. Ty a tvé city... tak snadno se necháváš ovládnout.“ Její hlas byl melodický, ale zároveň ostrý jako čepel. „Tak mi řekni, co máš v plánu, můj drahý Kanašmíre?“

Kanašmír se zastavil pár kroků od ní. Jeho pohled se setkal s jejím a na okamžik zaváhal. Miloval ji, to ano. Ale věděl, že pokud neudělá správný krok, zničí nejen sebe, ale i všechny kolem. „Chci ti pomoct,“ řekl nakonec, jeho hlas tichý, ale rozhodný. „Ale nemůžu tě nechat zničit všechno, co jsem budoval. Musíme najít způsob, jak dosáhnout příměří.“

Zekhbella se zasmála, její smích byl temný a plný ironie. „Příměří?“ zopakovala, jakoby to slovo samo o sobě bylo směšné. „Ne, Kanašmíre. Příměří není možné. Ty hraješ na špatné straně. A já tě nebudu prosit, abys zůstal se mnou. Rozhodni se. Buď budeš se mnou, nebo proti mně.“

Kanašmír cítil, jak se kolem něj stahuje temná magie, která vycházela z jejího těla. Měl ji na dosah, mohl ji milovat, pokud by jen upustil od všeho ostatního. Ale věděl, že pokud to udělá, všechno, na čem pracoval, by bylo ztraceno. „Nech mě přemýšlet,“ pronesl tiše. Jeho mysl byla plná zmatku, ale v jeho srdci začal pomalu klíčit pocit neodvratného rozhodnutí.

Zekhbella k němu přistoupila blíže, její ruka se lehce dotkla jeho tváře. „Nech přemýšlení jiným,“ zašeptala. „Tady není místo pro rozum, Kanašmíre. Jen pro city. A ty víš, co k sobě cítíme.“

Kanašmír ztuhl, jeho tělo na okamžik odpovídalo jejímu doteku, ale pak se odtáhl. „Ne,“ řekl pevněji než předtím. „Musíme najít jinou cestu. Pokud nás donutíš bojovat, bude to znamenat konec pro nás oba.“

Zekhbella ustoupila a její pohled potemněl. „Pak jsi ztracen,“ pronesla temně. „A já tě nezachráním, Kanašmíre. Můžeš jít. Ale příště, až se setkáme, to bude jinak.“

Kanašmír zůstal stát sám uprostřed chladných zdí kanálů. Rozhodnutí bylo učiněno, ale jeho důsledky byly stále nejasné. Odešel pryč, vědom si toho, že bitva o lásku i moc teprve začíná.

7.2 Důsledky rozhodnutí

Kanašmír se vrátil z kanálů do úkrytu, kde na něj čekali hrdinové a Don Výhoň. Jeho tvář byla nečitelná, ale jeho mysl stále otřásaná setkáním se Zekhbelle. Střet s ní nebyl takový, jaký očekával. Její ultimátum ho zaskočilo – buď se přidá na její stranu, nebo se stane jejím nepřítelem. Věděl, že ho čeká těžká volba, a že bez ohledu na to, co zvolí, bude mít dalekosáhlé následky.

Don Výhoň stál opřený o stůl, jeho oči zkoumavé a ledově klidné. „Tak co?“ pronesl bez okolků. „Jak to dopadlo? Snažila se tě přemluvit, aby ses přidal k ní?“ Jeho hlas byl klidný, ale v podtextu bylo cítit napětí. Věděl, že Kanašmír hraje na obě strany, ale potřeboval vědět, jaký krok zvolí dál.

Kanašmír přikývl. „Ano,“ odpověděl tiše, aniž by se pokoušel skrýt pravdu. „Chce, abych se přidal k ní, aby se mnou bojovala proti vám. Ale já... já nechci, aby to tak skončilo. Nechci, aby došlo ke zbytečnému boji, který nás všechny zničí.“ Jeho hlas zněl unaveně, plný vnitřního boje.

Silonetta, která stála opodál, se na něj podívala ostře. „Ale nakonec se budeš muset rozhodnout, Kanašmíre,“ pronesla. „Nemůžeš stát na obou stranách. Buď budeš s námi, nebo proti nám.“ Její hlas byl nekompromisní, jako by Kanašmír už dávno ztratil její důvěru.

Kanašmír si promnul spánky a povzdychl si. „Já vím,“ řekl nakonec. „Ale je tu ještě něco, co byste měli vědět.“ Pohlédl na Dona Výhoně. „Zekhbella teď hledá způsob, jak obnovit svou sílu. Je oslabena, ale ví o místě, kde by mohla získat zpět část své moci. Je to další magické centrum, podobné tomu v podzemí, které jsme už našli. Pokud se tam dostane dřív než my, bude nezastavitelná.“

Don Výhoň přikývl a jeho mysl už začala pracovat na strategii. „Kde je to místo?“ zeptal se klidně, jeho hlas odrážel jeho pragmatický přístup. Potřeboval jen fakta, která mohl použít ve svůj prospěch.

Kanašmír zaváhal. „Je to hluboko v lesích na okraji království. Starý chrám, který je propojený s dávnou magií. Zekhbella tam chce provést rituál, kterým obnoví své síly. Musíme ji zastavit dřív, než se dostane dovnitř.“

Silonetta přistoupila blíž, její tvář plná obav. „Jak daleko je to místo?“ zeptala se. „Máme šanci se tam dostat dřív než ona?“

Kanašmír přikývl. „Pokud vyrazíme hned, máme šanci. Ona bude potřebovat čas na přípravu rituálu, což nám dává malou výhodu. Ale musíme jednat okamžitě.“ Jeho hlas byl pevný, ale bylo cítit, že v něm stále doutná láska k Zekhbelle. Doufal, že by ji mohl přesvědčit, aby změnila svůj plán, ale věděl, že je to téměř nemožné.

Don Výhoň se narovnal a přikývl. „Dobře. Vyrazíme hned.“ Podíval se na Kanašmíra a dodal: „Ale pamatuj si, Kanašmíre, jestli tohle je past, zaplatíš za to životem.“ Jeho slova byla chladná a nekompromisní, jako vždy.

Skupina rychle začala připravovat vše potřebné k cestě do lesů. Atmosféra byla plná napětí, každý cítil, že nadcházející střet bude rozhodující. Kanašmír věděl, že jeho rozhodnutí padne v tomto střetu, a že láska k Zekhbelle i loajalita ke skupině budou podrobeny konečné zkoušce.

Jakmile se setmělo, skupina vyrazila na cestu. Les, který se před nimi rozprostíral, byl temný a neproniknutelný, plný neznámých hrozeb. Ale největší hrozba na ně čekala na konci jejich cesty – Zekhbella, která byla odhodlaná získat zpět svou moc, a Kanašmír, který musel čelit největšímu rozhodnutí svého života.

Kapitola 8: Hlubiny lesa

8.1 Návrat Chlupatého Johna

Skupina hrdinů v čele s Donem Výhoněm a Kanašmírem postupovala hluboko do temného lesa, který obklopoval dávný chrám, kde Zekhbella plánovala obnovit svou moc. Cesta byla obtížná a atmosféra stále více napjatá, jak si všichni uvědomovali blížící se střet s čarodějkou. Temnota lesa, skrývající tajemství a nebezpečí, začala obklopovat jejich kroky.

„Musíme být opatrní,“ zamumlal Don Výhoň, když vedl skupinu vpřed. „Tento les je plný pastí a nebezpečí. Zekhbella není jediná, kdo zde číhá.“

Silonetta se rozhlédla kolem, její tvář naplněná obavami. „Co tím myslíš?“ zeptala se tiše. „Myslela jsem, že jsme na cestě jen k chrámu.“

Kanašmír, který kráčel vedle nich, zaváhal. „Neznáte tento les tak jako já,“ odpověděl. „Existují tady stvoření a bytosti, které nejsou pod kontrolou Zekhbelly, ale mohou být stejně nebezpečné. A jedno z těch stvoření nás sleduje už nějakou dobu.“

V ten okamžik se z hustého houští před nimi ozval hluboký, hrdelní zvuk – jako by se něco obrovského a mohutného pohybovalo mezi stromy. Skupina se zastavila, jejich zbraně byly připraveny. Z lesa vystoupila mohutná postava, obklopená hustými chlupy a s tváří skrývající se pod tlustou vrstvou srsti – Chlupatý John.

„Kdo jste, že se opovažujete vstoupit do mého lesa?“ zaburácel hlubokým hlasem, který zněl jako samotné lesy. Jeho oči zářily hněvem, ale v pozadí se v nich mihla zvědavost. Chlupatý John byl známý jako bytost, která bránila les před vetřelci, a i když měl své vlastní záměry, nebyl vždy nepřítel.

Don Výhoň se postavil před skupinu a zvedl ruce na znamení, že nechce bojovat. „Chlupatý Johne,“ pronesl klidně, „nepřišli jsme sem, abychom ničili tvůj les. Jdeme zastavit čarodějku Zekhbellu, která chce obnovit svou temnou moc. Pokud jí nepostavíme do cesty, zničí nejen tvůj les, ale i celý svět.“

Chlupatý John na chvíli ztichl, jeho mohutná postava se nad nimi tyčila jako hora. Jeho oči zkoumaly každého z nich, jakoby se snažil rozpoznat jejich pravé úmysly. „Zekhbella,“ zabručel nakonec. „Znám její jméno. Její magie se dotkla tohoto lesa, a já to cítím. Ale proč bych měl věřit vám? Jak vím, že nejste další vetřelci, kteří chtějí využít moci tohoto místa?“

Kanašmír přistoupil blíž a promluvil. „Protože ani my nechceme, aby Zekhbella získala nadvládu nad tímto místem. Já… já jsem s ní spojen jinak než ostatní, ale i přesto nechci, aby zničila svět. Potřebujeme tvou pomoc, Chlupatý Johne. Bez tebe nemáme šanci se k chrámu dostat včas.“

Chlupatý John se zamračil, jeho mohutné ruce se sevřely v pěst. „Pomoci vám?“ pronesl zamyšleně. „Proč bych měl? Tento les mě potřebuje stejně, jako já potřebuji jeho ochranu. A přesto… pokud Zekhbella skutečně ohrožuje vše, co znám, možná bych měl zvážit, co říkáte.“

Don Výhoň přikývl a řekl: „Pomoz nám a my ti zaručíme, že tvůj les bude uchráněn. Zekhbella musí být zastavena, než provede rituál. Spolu můžeme porazit její moc.“

Chlupatý John na chvíli mlčel, ale pak se jeho výraz změnil. „Dobře,“ zabručel, jeho hluboký hlas zněl jako země sama. „Ale pokud zjistím, že mě podvádíte, stane se z vás součást tohoto lesa navždy.“ Jeho hrozba byla jasná, ale jeho ochota přidat se ke skupině dala naději, že mají větší šanci na úspěch.

S tím se skupina, nyní posílena Chlupatým Johnem, vydala dál do hlubin lesa, kde se chystal střet s čarodějkou. Temnota lesa se stávala hustší, stejně jako nejistota, která obklopovala jejich nadcházející střet s mocnou Zekhbella.

8.2 Černovředova nabídka

Jak skupina postupovala hlouběji do lesa, atmosféra houstla. Temnota kolem nich byla těžší a les vypadal, jako by sám o sobě žil a sledoval jejich kroky. Chlupatý John kráčel po jejich boku, jeho pohled neustále sledoval každý stín, každou větvičku, která se pohnula. Les byl jeho domovem, ale i on cítil, že zde působí něco temnějšího, než jen přirozené síly přírody.

„Je tu něco špatně,“ zamumlal Kanašmír, když se zastavili na krátkou přestávku. „Cítím, že Zekhbella není daleko, ale tohle místo… je tu něco víc.“ Jeho pohled byl nejistý, jako by očekával, že se brzy objeví něco nečekaného.

V tu chvíli se z temnoty před nimi vynořila postava – vysoká, zahalená v temném plášti, s tváří skrytou pod kapucí. Jeho oči zářily chladným světlem, jakoby propichovaly lesní temnotu. Černovřed, temný kouzelník, který byl známý svou černou magií i schopností léčit, stál před nimi. Jeho přítomnost okamžitě vzbudila neklid.

„Vypadá to, že se blížíte ke konci své cesty,“ pronesl tichým, ale hlubokým hlasem. „Ale varuji vás, cesta, kterou si vybíráte, vás může vést k záhubě. Ať už čelíte Zekhbelle nebo komukoli jinému, každá cesta má svou cenu.“

Don Výhoň přikročil blíž, jeho obvyklý chladný postoj zůstával zachován, ale bylo zřejmé, že Černovředova přítomnost v něm vzbuzovala respekt. „Černovřede,“ pronesl klidně, „co tě sem přivádí? Víš o Zekhbelle. Jsme zde, abychom ji zastavili. Ale co tu chceš ty?“

Černovřed se usmál, i když jeho úsměv nevypadal příliš přívětivě. „Můj zájem je stejný jako vždy,“ řekl tiše. „Moc. Ale moc není to, co hledám pro sebe – já ji sbírám, studuji ji. A Zekhbella má v sobě něco, co mě zajímá. Pokud ji chcete porazit, budete potřebovat víc než odvahu a zbraně. Moje pomoc vám může zajistit, že ji oslabíte dřív, než provede rituál.“

Silonetta, která stála opodál, se přiblížila k Donu Výhoňovi a pošeptala mu: „Můžeš mu věřit? Víme, že vždycky požaduje cenu za své služby.“

Don Výhoň se podíval na Černovředa s chladným pohledem. „A co chceš na oplátku?“ zeptal se přímo. „Víme, že nic neděláš zadarmo.“

Černovřed se rozhlédl po skupině, jeho oči se na chvíli zastavily na Kanašmírovi, jako by vycítil jeho vnitřní konflikt. „Chci přístup k chrámu,“ řekl nakonec. „Zekhbella plánuje využít jeho magii k obnově své síly, ale chrám sám je starý, plný tajemství, která mě zajímají. Pomůžu vám, pokud mi dovolíte po boji studovat chrám a jeho artefakty. Nechci zasahovat do vašich plánů, ale až bude po všem, to místo bude patřit mně.“

Don Výhoň chvíli přemýšlel, jeho mysl analyzovala situaci. Věděl, že Černovřed mohl být klíčem k porážce Zekhbelly, ale také věděl, že jakmile kouzelník získá to, co chce, může být stejně nebezpečný jako ona. „Dobře,“ přikývl nakonec. „Pomoz nám porazit Zekhbellu a chrám bude tvůj. Ale pokud zjistím, že hraješ na obě strany, budeš čelit mým hrdinům.“

Černovřed se jen ušklíbl. „Můžeš mi věřit, Done Výhoni,“ pronesl tiše, ale jeho hlas zněl temně. „Mé cíle jsou jasné. A věř mi, že si nepřeji, aby Zekhbella získala tu moc. Její ambice přesahují to, co si kdokoli z nás může dovolit. Společně ji můžeme zastavit – a já získám, co hledám.“

Skupina byla nyní posílena nejen Chlupatým Johnem, ale i Černovředem, jehož temná magie mohla být rozhodující v nadcházejícím střetu. Cesta k chrámu byla stále plná nebezpečí, ale s tímto novým spojenectvím měli větší naději na úspěch. Kanašmír však stále cítil, jak se jeho vnitřní boj prohlubuje – věděl, že jeho láska k Zekhbelle bude brzy podrobena konečné zkoušce.

Kapitola 9: Osudové střetnutí

9.1 Chrám temnoty

Skupina, posílená nejen Chlupatým Johnem, ale nyní i temným kouzelníkem Černovředom, dorazila k prastarému chrámu, který se tyčil nad lesem jako obří monument staré magické civilizace. Chrám byl opředený temnotou a tajemstvím. Obklopovala ho aura neklidu, a jeho stěny byly pokryté starodávnými symboly, které zářily slabou modravou září. Chrám byl klíčem k Zekhbellině plánu – právě zde chtěla obnovit svou moc a stát se neporazitelnou.

„Je tady,“ pronesl Kanašmír tiše, jeho hlas naplněný napětím. Cítil její přítomnost. Věděl, že je uvnitř, připravena provést rituál, který by ji mohl vrátit na vrchol jejích sil. A věděl, že pokud ji včas nezastaví, celý svět padne do jejího stínu.

Don Výhoň zvedl ruku, aby zastavil skupinu, a otočil se k nim. „Tady se to rozhodne,“ pronesl s vážností v hlase. „Zekhbella bude silnější než kdy dřív, ale nesmíme jí dát šanci provést rituál. Musíme zaútočit dřív, než dokončí svou obnovu.“ Jeho oči se setkaly s Černovředem, který stál tiše vedle Chlupatého Johna. „Černovřede, zajistíš, aby její magie byla oslabena? Spoléháme na tebe.“

Černovřed přikývl, jeho výraz byl vážný. „Postarám se o to,“ pronesl temně. „Ale mějte na paměti, že tento chrám je plný starobylé magie. Pokud se pokusíme zasahovat do jejího rituálu, můžeme uvolnit síly, které nezvládneme. Bude to nebezpečné.“

Silonetta nervózně přešlápla na místě, ale byla odhodlaná. „Nemáme na výběr,“ řekla tiše, ale rozhodně. „Musíme to udělat.“

Skupina vstoupila do chrámu. Uvnitř byla temnota tak hustá, že ji ani světlo pochodní nedokázalo plně rozptýlit. Starobylé stěny byly pokryty runami, které se zdály pulsovat magickou energií. Vzduch byl těžký, naplněný starobylým kouzlem a tíživým pocitem blížícího se osudu. A tam, uprostřed sálu, stála Zekhbella.

Byla zahalena do temného hávu, její ruce pozvednuté nad oltářem, který zářil magickou aurou. Její oči, plné zloby a touhy po moci, se setkaly s jejich. „Přišli jste příliš pozdě,“ pronesla s ledovým úšklebkem. „Rituál je téměř dokončen. Brzy se vrátím k plné síle – a vy mě už nezastavíte.“

Don Výhoň se postavil mezi Zekhbellu a oltář, jeho oči se zúžily. „My tě zastavíme,“ pronesl chladně. „Dnes to skončí.“

Zekhbella se zasmála, její smích byl plný temné radosti. „Skončí? Tohle je teprve začátek!“ křikla a její ruce začaly zářit temnou magií. Okamžitě vyvolala bouři magické energie, která vtrhla do sálu a udeřila do skupiny jako zuřivá vlna.

Hrdinové se rozprchli, každý z nich čelil magickým výbuchům, které Zekhbella vypouštěla. Černovřed, který stál opodál, okamžitě začal odříkávat temné zaklínadlo, které mělo neutralizovat část její moci. Ale i on věděl, že to nebude jednoduché.

„Musíme jí zabránit dokončit rituál!“ vykřikl Kanašmír, jeho srdce rozpolcené mezi láskou k ní a loajalitou ke skupině. Vrhl se k oltáři, ale Zekhbella ho zadržela temným kouzlem, které ho přinutilo k zemi. „Můj drahý Kanašmíre,“ pronesla s úšklebkem. „Nikdy jsi nebyl dost silný, abys mě zastavil.“

9.2 Konečný střet

V tu chvíli vstoupil do sálu Chlupatý John, jeho masivní postava zaplnila prostor. „Dost bylo řečí!“ zaburácel a vrhl se na Zekhbellu, jeho obrovské ruce připravené k útoku. Zekhbella se pokusila vyslat další magický výboj, ale Chlupatý John se jí postavil čelem, jeho síla překonala její kouzla. „Já tě dostanu, čarodějko!“ zahřměl.

Zatímco se Zekhbella soustředila na Chlupatého Johna, Don Výhoň a Černovřed se spojili v rychlém plánu. Černovřed vytvořil magický kruh, který měl zrušit Zekhbellin rituál, zatímco Don Výhoň připravoval klíčový útok. „Musíme to udělat teď!“ křikl Černovřed, když spatřil, že Chlupatý John začíná pod náporem magie slábnout.

Kanašmír se mezitím vyprostil z kouzla, které ho drželo na zemi, a jeho oči se setkaly se Zekhbellinými. „Ještě není pozdě,“ pronesl tiše, ale v jeho hlase byla zoufalost. „Můžeš to zastavit, Zekhbello. Ještě je čas. Prosím!“

Zekhbella se na chvíli zastavila, její oči se setkaly s Kanašmírovými. Bylo v nich něco lidského, něco, co naznačovalo, že v jejím nitru stále doutná zbytek toho, co kdysi byla. „Ne,“ zašeptala, ale její hlas zněl méně jistě než předtím. „Nemohu… musím pokračovat.“

V ten okamžik Don Výhoň zasadil klíčový úder – hodil starobylou dýku, kterou získal při svých cestách. Dýka se zabořila do oltáře, zničila ho a zrušila rituál. Zekhbella vykřikla, její magická síla byla přerušena a místnost zaplavila vlna energie, která jí vzala zbytek její moci.

Zekhbella padla na zem, její tělo slabé a bezmocné. „Ne… tohle není konec,“ zašeptala, ale už neměla sílu vstát. Její vláda temnoty byla ukončena.

Kanašmír se k ní přiblížil, jeho oči plné smutku. „Je mi to líto,“ zašeptal. „Ale nemohl jsem tě nechat zničit všechno, co je mi drahé.“

Don Výhoň přikročil blíž a podíval se na Zekhbellu, která teď vypadala jako pouhý stín toho, čím bývala. „Skončili jsme,“ pronesl chladně a otočil se ke skupině. „Pojďme. Tohle místo už nemá co nabídnout.“

Černovřed, který dokončil svůj rituál, se jen tiše usmál. „Teď je chrám můj,“ pronesl s temným uspokojením. Jeho oči zářily nadšením, jakmile si uvědomil, že může konečně studovat starodávnou magii, po které toužil.

Skupina opustila chrám, každý z nich plný smíšených pocitů. Bitva byla vyhraná, ale zanechala v nich stopu. Zekhbella byla poražena, ale cena, kterou za to zaplatili, byla vysoká. Kanašmír věděl, že ztratil lásku, kterou nikdy nemohl získat. Don Výhoň dosáhl svého cíle, ale věděl, že svět nikdy nebude jednoduchý.

„Je konec,“ pronesl tiše Kanašmír, když se podíval zpět na chrám. „Ale tenhle svět je stejně temný jako vždy.“

Temnota lesa se kolem nich uzavřela, zatímco se vraceli zpět k městu. A i když Zekhbella byla poražena, každý z nich věděl, že svět magie zůstane navždy plný intrik, moci a nikdy nekončícího boje o to, co je správné.

Jejich dobrodružství bylo u konce, ale v temnotě budoucnosti čekaly další výzvy.